Marja Morevna

Marja Morevna neboli Smrt Kostěje nesmrtelného je jedna z nejznámějších ruských pohádek, klasický příběh o cestě hrdiny který aby získal svou lásku musí porazit nelidské monstrum. Téměř stejná pohádka je však známa i u nás, jmenuje se O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku zpracovaný Boženou Němcovou, v kterém však není věznitelem hrdinovy nevěsty Kostěj ale ohnivý král. Dnes tento příběh známe především z filmového zpracování Princ a Večernice z roku 1978.1

Příběh Marji Morevny převyprávím podle knihy Peříčko Finista, jasného sokola z roku 1985 doprovázené ilustracemi Ivana Bilibina. Přestože převyprávění v této publikaci nebudou vynikat autenticitou tak ilustrace jsou opravdu skvostné a doporučuji si ji koupit, dá se koupit za směšnou částku kolem čtyřiceti korun.

V jednom carství, dalekém carství žil carevič Ivan se svými třemi sestrami. Jeho umírající rodiče mu přikázali provdat své sestry za prvního ženicha který o ně požádá. Těmi se stanou sokol, orel a havran měnící se ve švarné mládence kteří si je odnesli do svých carství. Ivan si však po svých sestrách stýská a tak se vydá se do světa kde dorazí na pole mrtvých mužů. Všechny pobila Marja Morevna, krásná královna a válečnice, které se Ivan zalíbil a tak si jej tedy u sebe nechala. Po čase se zas vypravila do války a Ivanovi nakázala že do jedné jediné komory v paláci nesmí nahlednout. Jak už se tak stává tak carevič svou ženu neuposlechl a nalezl uvězněného Kostěje, kterého nevědomky osvobodil. Ten jako vichr vyletěl oknem, uchvátil Marevnu a odnesl do svého sídla.

Zoufalý Ivan se vydal Marju osvobodit a po cestě se setkal se svými švagry. Nakonec Marju nalézá, ale Kostěj má tak rychlého koně že královnu vždy získá zpět. Na radu svých švagrů se tedy Ivan vydává získat koně ještě rychlejšího a toho nalézá u baby Jagy a lstí jej získává. Poté už nemá problém Marju osvobodit a Kostěje zabít.

Motivy a významy

Marja Morevna se jako každá dobrá pohádka svou poetickou silou každému výkladu vzpírá, ale její bohatost a podivuhodnost zase k zkoumání svádí.

Nejvýraznější postavou je sama eponymní Marja, královna a válečnice, která v české verzi navíc vládne kouzelným mečem. Svou válečnickou povahou Marja připomíná poljanice z ruských bylin. V nich se také objevuje motiv, známý z české verze, manželství po poražení hrdinou v boji. Před svým únosem se chová naprosto dominantně a při své válečné výpravě svěřuje Ivanovi své hospodářství.2 Stejně jako ve francouzské pohádce Modrovous se zde poté objevuje motiv zakázané komnaty, která obsahuje temné tajemství. Po svém únosu však své specifické rysy Marja ztrácí a stává se typickou „dámou v nesnázích“.

Tyto zvláštní rysy samozřejmě svádí k tomu chápat Marju Morevnu jako přežívající obraz nějaké slovanské bohyně. Jméno Marja nemusí být nutně pouze ruskou verzí hebrejského jména Maria, respektive Mirjam, ale může také odkazovat praindoevropské *mer a praslovanské *merti úzce související se smrtí. Přízvisko Morevna by zase mohlo souviset s ruským море „moře“, které taky ve slovanském tradici souvisí se smrtí, protože podsvětí leží za mořem či v jeho hlubinách. Snad je tedy Marja vzpomínkou na bohyni svázanou s podsvětím a válkou, nikoliv však typu vládkyně mrtvých jako je severská Helja, ale spíše blízkou bohyni úsvitu související jak s vodou tak s ohněm.

Otázkou je také jestli do tohoto příběhu patří Kostěj. Ten totiž má v pohádkách Kostěj Nesmrtelný a Žabka carevna svojí smrtelnost ukrytou mimo své tělo a hrdina musí složitě vyzvědět jak jej zahubit. V Marje Morevně však Kostějovi hlavu rozbije kůň a Ivan jej dobije kyjem.

Zajímavé je v tomto ohledu česká verze. Tam je Kostěj nahrazen ohnivým králem, který se do princezny také zamiloval, ale jelikož ta porazila jeho vojsko byl jí zajat. Myslím tedy že postava Kostěje byla přidána do příběhu později a na jeho místě stála nějaká podsvětní postava, neúspěšný nápadník mocné královny Marji.

Odkazy

Marja Morevna má samozřejmě řadu zpracování, stejně jako její český protějšek, rád bych však připomenul především román americké spisovatelky Catherynne M. Valente Nesmrtelný příběh. Ten je vyprávěn z pohledu Marji, mladé dívky v porevolučním Petrohradu, kterou si Kostěj odnáší na rajský ostrov Bujan. Je to příběh nezvykle poetický a tragický, ve velké míře měnící původní role, ale především je to nejlepší román co jsem za posledních pět let četl.

Recenze na Nesmrtelný příběh

https://kultura.zpravy.idnes.cz/nesmrtelny-pribeh-03s-/literatura.aspx?c=A140224_115021_literatura_ts

Česká verze pohádky od Boženy Němcové

https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/77/14/o_slunecniku_mesicniku_a_vetrniku.pdf

Článek na tradicionalistko-nacionalistickém webu o Princi a Večernici, přesto zajímavý

https://slavonie.wordpress.com/2013/11/01/princ-a-vecernice-restaurace-zlateho-veku/

1Princ a Večernice se od své předlohy liší především tím že princezna válečnice je nahrazena Večernicí a tím že hlavní antagonista – Mrakomor, je pouhou zkouškou hrdinových švagrů, nikoliv reálnou hrozbou.

2V české verzi je princezna dominantní o poznání méně a odjíždí z důvodů které nechce vyjevit.

Reklamy

Bukvice, ufoni a slovansko-árijské védy

Tento článek je necenzurovaná pravda, to mi můžete věřit !

Na české duchovní scéně se rozmáhá duchovní směr védismu. Zatímco před deseti lety šlo jen o obskurní zajímavost z Ruska, dnes zdá že se toto hnutí rozmáhá i u nás. Se slovanskou tradicí a rodnověřím má vlastně společného jen málo, vychází spíše z teosofie obohacené o slovanskou terminologii a symboliku. Na druhou stranu je svými vyznavači prezentováno jako autentická, respektive ta jediná autentická, slovanská víra a mnoho z jeho prvků se objevuje i v myšlení části rodnověrců.

Védismus vychází z učení „pátera Dije“ Alexandra Chinoviče který v raných devadesátých letech v Omsku založil Staroruskou Yngliistickou církev pravoslavných starověrců.1 Ústředním prvkem tohoto učení je přesvědčení o slovanské, respektive ruské, nadřazenosti založené na takzvaných Slovansko-árijských védách, novodobému a fantastickému falsu. Kromě toho v něm lze nalézt přesvědčení o kosmickém původu Slovanů,2 reinkarnaci a věčném boji světla a tmy. Z důvodů zjevného rasismu byla církev v roce 2014 zakázána. Represe proti Ynglingům vedly k postupnému rozšiřování védistického učení na Ukrajinu, do České republiky a Německa.

Védismus však neoznačuje pouze učení Ynglingů. Jako védismus slovanské náboženství označoval již na počátku 20. století Jurij Miroljubov, propagátor Velesovy knihy, a v 80. letech se toto slovo stalo oblíbeným ruskými rodnověrci pro popis jejich filosofie a světonázoru. Tento článek je však o obou těchto védismech protože přes nepopiratelné rozdíly v nich rezonují stejné myšlenky. Základem obou učení je falsum, prezentované jako posvátný text popisující starobylé dějiny Slovanů, v případě Velesovy knihy kladené přibližně do roku 1 000 př. n. l., v případě SA véd pak mnohem starší. Z těchto textů je pak odvozována idea ruské nadřazenosti.

Celá tato ideologie, jak se pokusím ukázat, upírá slovanské tradici její specifičnost a poetičnost, což nahrazuje estetickou a myšlenkou prázdnotou a především ohrožuje na životě rozdílnost evropských domorodých tradic a to jak etnických tak náboženských.

Šovinismus

védy2

Obrázek pochází z propagačního videa propagátorky SA véd Věry Ovečkové a velmi dobře ilustruje zjevný rasismus védistické hnutí. Ano, samozřejmě i v autentickém rodnověří lze nalézt rozdílného náhledy na existenci a povahu ras nebo vztah Evropy a muslimského světa, ale tohle už je přeci jenom moc.

Šovinistický pohled védistů usiluje nahradit různorodé a bohaté slovanské tradice jednotnou a chudou tradicí vytvořenou několika málo lidmi. Odmítají pohlížet na božství v lokálním kontextu, což je základním kamenem pohanství, ale preferují pohled na celou planetu, sluneční soustavu či vesmír, v čemž se málo liší od jimi tak nenáviděného křesťanství a islámu.Velkoruský šovinismus ať už politický nebo náboženský není o nic menším ohrožení tradice malých národů středovýchodní Evropy než globalizace a amerikanizace

Toto myšlení však není vlastní pouze Yngligům a části rodnověrců, předsvědčení o nadřazenosti a spasitelské roli Rusku se objevuje i jinde. Například Vladimír Putin údajně propaguje ideu Velké Tartáriehttp://aeronet.cz/news/putin-odhaluje-historii-ruska-narod-ktery-nezna-svou-minulost-nema-budoucnost-zkaza-velke-tartarie-1-cast/. Spasitelská role zase hraje velkou roli v pravoslaví, které rozhodně není návratu starých náboženství nakloněno.

Bukvice, slovanské védy a Velesova kniha

317
Védistická představa starých Slovanů

K tomu aby mohli mít védisté starobylý posvátný text bylo samozřejmě nutné předkřesťanským Slovanům pořídit písmo – bukvici. Nutno říct že že idea takového písma není nijak nová, zastával ji například již Šafařík a také existuje kniha O Slovanech úplně jinak, která tvrdí že Slované byli zotročeni Etrusky a ti jim také jejich písmo ukradli.

Idea slovanského předkřesťanského písma je však nesmyslem nejen z archeologických a historických důvodů. Indoevropané měli obecně k písmu nedůvěru, zvláště co se týče posvátných textů. Například byly písemně zaznamenány nejspíše celá staletí po svém vzniku. Slované, především polabští, měli k písmu bezpochyby přístup a přesto se zdá že neměli touhu zaznamenat svou mytologii.

Důvodem celé této aféry s bukvicí je fakt že védisté převzali původně judaistický názor který klade písmo vysoko v hierarchii posvátna. Starozákonní Bůh je Slovo a Písmo – Bible, tedy Kniha je ústředním prvkem chápání božství v židovské tradici. Z toho pak plyne i důležitost písma i v křesťanství a sekulární západní společnosti. Těžko to lze považovat za něco jiného než projev komplexu méněcennosti a urážku svých předků. Ač považuji psaný text za jeden z největších lidských vynálezů nedovolil bych si své předky urážet za to že se mnou tento názor nesdíleli.

Ale, podívejme se čeho se dočkáme když Slovansko-árijské védy otevřeme:

Odpověděl jim Perun Mnohomoudrý,

vězte, ochránci Bran mezihvězdných,

ve Svarze Veliká Assa (válka) začíná…

V Makoši, v Radě, ve Svati i v Rase

nyní veliký boj probíhá,

v něm s CIZOZEMSKÝMI VOJSKY PEKLA

Světlí bohové z Pravi

vstoupili v krutý boj…

Skutečně by mohl být takovýto škvár produktem vyspělé mytopoetické tradice Indoevropanům nepochybně vlastní ? Srovnejme si tento text s jednou pasáží ze severské Vědminy písně:

Slunce se tmí,
v moři zem tone,
do hlubin padají
hořící hvězdy,
plameny celý svět
pohlcují,
sahá žár ohně
k samému nebi.

Rozdíl je naprosto očividný. Zatímco eddická pasáž představuje silné, ač jednoduché, poetické obrazy a má bezchybný rytmus, tak verše védské žádnou krásou nevynikají a jsou natolik nerytmické že se nedají ani pořádně recitovat. Tím se opět ukazuje že védisté slovanskou tradici urážejí když jí přisuzují tak děsivě nekvalitní poesii.

Samozřejmě, někdo by mohl v rámci stavění oslích můstku na podporu védismu tvrdit že bylo celé lidstvo přeprogramováno na jinou estetiku než měli původní Slované, ale to je snad moc přitažené za vlasy i na védisty. Kromě toho většina z nich uznává jako pravou i Velesovu knihu, která je na tom přeci jen o něco umělecky lépe, což opět vyvolává neřešitelný rozpor.

Terminologie

Na závěr bych chtěl vysvětlit několik základních védistických konceptů a představ pro lepší orientaci. Určitě jsem dopustil nějakých nepřesností, proto budu rád za opravy.

Bukvice

Údajné slovanské předkřesťanské písmo, jemuž je připisováno různé stáří, někdy zdroj všech světových písem.

Historie

Podle védistů slovo odvozené z „his tory“ tedy „z Tóry“, další z védistických důkazů manipulace dějin Židy.

Južismus

Slovanská jóga

Prav, Jav, Nav

Horní, střední a dolní svět podle Velesovy knihy.

Severní pól

Hyperborea, podle védistů pozemská pravlast Slovanů. Koncept oblíbený v theosofii i esoterickém fašismu.

Slovansko-árijské védy

Posvátné texty Ynglistů, jimiž byly údajně ovlivněny i indické védy. Podle prakticky všech ostatních falsum. Jejich originál má být zapsán na tabulkách z drahých kovů a přechováván veleknězi Ynglistické církve.

První véd se skládá z Knihy moudrosti Peruna a Ságy o Ynglinzích,3 druhá z Knihy světla a první část Slova Moudrosti Volchva Velimudra. Třetí zahrnuje knihu Ynglismus: dávná víra slovanských a árijských národů a druhou část Slova Moudrosti, čtvrtá Zdroj života a Bílou cestu. Pátá část není kanonickou součástí véd a zahrnuje Potvrzení Knihy světla.

Velesova kniha

Falsum z počátku 20. století obsahující dějiny Slovanů od 10. století př. n. l. Na rozdíl od SA véd oblíbený zdroj i mezi ruskými rodnověrci.

Velká Tartárie

Mocná slovanská říše existující v raném novověku. Ač je v SA védami vlastně v rozporu je idea tohoto státního útvaru oblíbena i mezi védisty.

Yngly

Struktura universa podle SA véd

Ramha

Nejvyšší bůh podle SA véd

1 V tomto kontextu má slovo pravoslaví a starověrectví samozřejmě jen velmi souvislost s křesťanským pravoslavím a starověrectvím. Podobně je to se staroseverským rodinným jménem Yngling.

2 Prostřednictvím „hvězdných bran“, americký film Stargate a z něj odvozené seriály jsou totiž podle védistů inspirované slovansko-árijskými védami.

Sága o Ynglinzích je autentický staroseverský text

Rudozlatá Jitřenka – bohyně Úsvitu

V dávných dobách prvotních Indoevropanů nenesla titul Velké bohyně vládkyně Země, Vod, Luny a Plodnosti, která byla hlavní ženskou postavou mýtů předkřesťanské Evropy a jejíž pozice je nezpochybnitelná i v moderním pohanství. Její místo zaujímala bohyně mnohem bližší pastevecké a válečnické kultuře která jezdíc na zlatém voze vládla úsvitu, ale také dennímu světlu jako takovému a ohni, který je též darem nebes. To z ní činilo opravdu mocnou bohyni, protože světlo a oheň hrály v indoevropské sémantice posvátna prominentní roli.

Její jméno je spojeno se slovním kořenem *h2us/*h2eus „(rudě) zářící, plamen“, který se odráží ve jménech jako Ušas, Éos, Aurora, Ostara, Aušrine, ale také v latinském aurum „zlato“ a českém jitro. Kromě toho jsou však dědičkami prastaré bohyně úsvitu také Afrodíté, Venuše, Brigid a snad také severská Freya a z folklóru známá slovanská Zora.

Indoevropským Jitřenkám se však také podobají velké semitské bohyně starověkého Předního východu jako babylónská Ištar a fénická Aštarta. Ty byly též spojovány s planetou Venuší, silně ovlivnili kult Afrodíté a i jejich jména se podobají jménům indoevropských bohyň úsvitu, etymologická příbuznost je však nepravděpodobná.

Willy Fogany, To A Danseuse

V různých tradicích

Její zářivá skvělost šlehla k nám vstříc,

šíří se víc a zdolává černou moc.

Rudou zář vztyčila dcera nebe

jak obětní sloup natřený pestře.

Tmou jsme propluli na druhý břeh,

zařící Zorou všechno zase je zřít.

Svůdně se usmívá, k blahu nám svítíc,

paní půvabných lící se vzbudila k radostí naší.1

Ušas patrně patřila ve védské Indii k nejvýznamnějším božstvům, v Rgvédu je jí věnováno 21 hymnů, což jí řadí mezi bohy na až osmé místo, ale stále před takové postavy jako je sluneční bůh Súrja a činí ji zdaleka nejdůležitější ženským božstvem. Je mladou bohyní nevýslovné zářící krásy která řídí po obloze zlatý vůz a také je ztotožňována s rudými krávami které byly ukradeny démonem Valou a osvobozeny Indrou, čímž byl počat den. Ušas tedy není pouhou personifikací Jitřenky, ale bohyní dne a světla takového a v hymnech vystupuje jako přemožitelka noci. Často je také ctěna jako dárkyně bohatství.

V blízce příbuzném perském náboženství Ušas odpovídá bohyně Ušā které je zmiňována v Avestě.

Kult bohyně Úsvitu kvetl také v severní Evropě. Starohornoněmecká Ostara a anglosaská Ēostre byla bohyně spojená s počátkem světlé poloviny roku a z jejíhož jména je odvozeno současné anglické označení Velikonoc. Pravděpodobně odpovídá severské Freyje.2

V Irsku byla zase ctěna Brigid, jejíž jméno, přibližně ve významu „vysoko položená/sídlící“ odpovídá brhatí, častému epitetu Ušas. Tato bohyně se narodila za úsvitu, byla krmena mlékem bílé krávy s červenýma ušima a je spojena s ohněm a plameny.

V klasické mytologii se projevil především aspekt vládkyně Úsvitu jako bohyně lásky, který byl oddělen od prosté personifikace jitra jakou je řecká Éós a římská Aurora,3 což jsou však spíše literární postavy bez většího významu v mytologii a natož v kultu. Jméno Afrodíté pravděpodobně znamená „zářící mořskou pěnou“ či „velmi zářící“.

Jméno Venuše vychází pravděpodobně z kořene *wenh₁ „milovat“ a příbuzné sanskrtské vanas „roztomilost, touha“ je přívlastkem Ušas.4 Římanům byla také známa Mater Matura „Matka rána“ spojená s rozením dětí, jejíž svátek byl slaven 11. června za úsvitu.

V Litvě byla jako bohyně Úsvitu a Jitřenka ctěna Aušrinė, služebnice sluneční bohyně Saulė. V Lotyšsku vládla Úsvitu z nejasných důvodů mužská postava jménem Auseklis, i když byla známa i ženská forma zvaná Auseklīte. Není sice doloženo že by měl svůj kult, ale v mytologických písních se jedná o třetí nejzmiňovanější postavu.

Brigid jako válečnice

Společné rysy

O Jitřence se často tvrdí že se rodí každé ráno znovu, což z ní činí bohyni porodu, ale také implikuje že se jedná každý den o novou bytost, na což odkazují hymny mluví ne o Úsvitu, ale o Úsvitech. Tím pádem je také nesmrtelnou a věčně mladou. Jejím otcem je nejvyšší bůh nebes, Ušas je dcerou Djause, Brigid dcerou Dagdy, Afrodíté dcerou Dia či Úrana.

Nelze jí také redukovat na ranní světlo, ale reprezentuje denní světlo takové a je protivnicí Noci.5 Je tak nadřazena samotnému slunci a může vystupovat jako jeho matka, příkladem je Euryfaseia z Homérských hymnů která je matkou Hélia, Seléné i Éós. Stejně jako Slunce je též vše-vidoucí a vše-vědoucí.

Velká roli v její symbolice hrají její „růžové prsty“ známé z Homérských hymnů, jejichž obdobou jsou její „zlaté paže“, „dobré prsty“ či „široká náruč“, vše odkazující na sluneční paprsky směřující na zem. Je oděna do světla nebo do šatů barvy zlata či šafránu, včetně zlatých bot nebo sandálů, a svůdně se usmívá a tančí.

Jitřenka obývá domov ležící na hoře na dalekém východě u Brány nebes, kterou otevírá. V některých podáních na svém zlatém voze taženém bílými koňmi jede před Sluncem, její oře známe i jménem, v Řecku byly nazýváni Lampos a Faetó, ve Skandinávii to byl zase Skinfaxi. Bohyně Úsvitu také zapřahá rudé býky či krávy, které personifikují ranní červánky.

Uvedené atributy představují Jitřenku jako bohyni počátků. Vládne rozbřesku – začínajícímu dni, prvním krokům rituálu a také počátku ročního cyklu – tedy nastolení světlé poloviny roku. Nabízí se tak nejen její spojení s předkřesťanským původem Velikonoc vyplývající z anglického Ēostre – Easter, ale také řeckým jarním zvykem Aiorai, při kterém byly věšeny na vinnou révu obrázky Dionýsa aby se vlnily ve větru.6

Slovanská Zora

Zatím jsem se nezmínil o slovanské Jitřence. Je to způsobeno tím že v akademických zdrojích zpravidla není uznáváno že Slované znali a uctívali bohyni Úsvitu. Ctění Zory „Záře“ je však doloženo v lidové kultuře a lze si jen těžko představit že Slované neznali tuto mocnou bohyni. V Rusku byla známa jako sestra Slunce a Měsíce, dívka nevýslovné krásy s pokrývkou hlavy z rudého hedvábí a zlatou mísou sedící na zlatém trůně. Přebývá na mořském břehu na východě kde stříká na nově zrozené Slunce vodu čímž vznikají červánky, v ranní rose se spatřovali její slzy. Ve folklóru se jí připisuje moc především v záležitostech lásky, léčení a úrody.

Zora však může být také partnerkou Jaruna, jehož hypotetický mýtus byl rekonstruován z chorvatských koled, zvaná Mara.7 Lze tedy předpokládat že Jitřenka se stala ve slovanské tradici partnerkou a zároveň sestrou boha světlé poloviny roku, který také nesl solární rysy. Pravděpodobně se jedná o tutéž postavu jako je hypotetická Lada, Vesna a Devana, ačkoliv nelze vyloučit že bohyně Úsvitu se v různých místech, časech a případech Slovanům projevovalo v různých podobách a pod různým jménem.

1 Védské hymny, přeložil Oldřich Friš, Symposion, 1948, s. 27

2 Samotné jméno Freyja znamená jednoduše „Paní“ a nejedná se tedy o pravé jméno této bohyně, ale o titul.

3 Aurora není vlastně nikým jiným než přejmenovanou Éós.

4 Stejného původu by mělo být také severské slovo Vanir – Vanové

5 Noc však nemusí nutně mít negativní charakter, v Rgvédu jsou Ušas a Rátrí („Noc“) také označovány jako sestry a „dvě nebeské panny“

6 Zvyk byl spojen s mýtem o Erigone, tedy „časně zrozené“.

Ludkové – malý lid západoslovanské tradice

V západoslovanské tradici lze nalézt zajímavý příklad „malého lidu“ nazývaného v Lužici ludki, v Polsku krasnoludci a na Slovensku lútci. Víra v takové bytosti je typická spíše pro germánské národy a v současné popkultuře ludkové nakonec splynuli s Tolkienovými trpaslíky, přesto vykazují své specifické znaky a zdá se že jsou produktem domorodé tradice.

Ludkové jako předci

Ludkové podle lidového podání obývali Lužici i Polsko již před lidmi, ale opustili lidský svět a odstěhovali se do děr v zemi, lesů a hor. V dobách kdy se ještě zjevovali bylo na světě dobře, dnes je však potkat jen zřídka protože na světě je bída a nedostatek. Důvodem jejich odchodu je také jejich pohanství, proto nemohou snést zvuk kostelních zvonů. Své mrtvé na rozdíl od křesťanů spalují a jejich popel v nádobách zahrabávají do země.

Svým způsobem života se podobají lidem, mají krále a věnují se zemědělství i řemeslům. Jejich způsob pěstování obilí i pečení chleba je velmi primitivní, kromě toho také sbírají lesní plody a kořínky nebo berou z lidských polí a zahrad. Velmi zvláštní je také jejich řeč, sice srbská, respektive polská, ale s řadou dialektismů a archaismů. Typické jsou pro ně také věty jako „Buďte tak dobří, půjčte díži nedíži, chceme chléb nechléb hotoviti.“1

Ludkové také milují hudbu a zpěv a slavnosti všeho druhu, především svatby a křtiny svých lidských přátel. Od těch si zpravidla půjčují různé věci a poté je za to odměňují, urážky však krutě trestají.

Víra v idylický svět který obývali ludkové je pravděpodobně slovanskou formou mýtu o zlatém věku, jehož obyvatelé se stali daimóny. Ludkové tak jsou lidmi počátku času, předky současných lidí, z nichž se stali mocní duchové. Na jejich souvislost s mrtvými ukazuje i jejich červené oblečení, především čapky, které odráží polské označení krasoludek, protože červeň je nejen barvou života, síly a ochrany, ale také oblibenou barvou předků.2 Někdy také splývali s domácími duchy jako je český skřítek.

Záporná mluva ludků může souviset s „jiným světem“, místem částečně totožným s podsvětím, který je častým cílem výpravy pohádkových hrdinů. Ve východoslovanských zaříkávadlech je totiž často nemoc či neštěstí (!) posíláno do „ne-světa“ kde „lidé nechodí, ani koně se netoulají, ani ptáci nelétají“.3 V českých zaklínadlech tomuto světu odpovídají místa mimo lidský svět, tedy ta která obývají ludkové. Tyto bytosti tak jsou obyvatelé cizí říše stojící v opozici k říši smrtelníků. Tento „jiný svět“ je sám o sobě ambivalentní, zároveň posvátný i prokletý jak vyjadřuje latinské sacer, které má oba významy.

Vliv na víru v ludky nejspíše také měly nálezy pohřebních popelnic, keramiky nebo kovových ozdob pravěkých obyvatel, především lidu lužické kultury.

Ludkové jako horníci

Ludkové jsou stejně jako severští trpaslíci mistry práce s kameny a kovy. V Lužici se věřilo že naučili lidi kovářství, ale i jiným řemeslům a hornictví je hlavní náplní činností slovenských lútků. Česká lidová tradice zná permoníky, horské duchy s jménem odvozeným z němčiny, kteří však také vykazují některé rysy společné s ludky, například účast na svatbách, kradení jídla lidem nebo vyžadování červeného kabátku jako obětiny. Známo je také podání o člověku co zabloudil do světa permoníků a po svém návratu zestárnul o mnoho let nebo dívce co se podobným způsobem od těchto stvoření naučila péct koláče.

S trpaslíky ludky však také spojuje jejich velká neforemná hlava, drsné vousy a vypoulené oči, nejde tedy o bytosti krásné jako jsou například elfové. Zajímavé je příklad krosnalců z polského Kujavska kteří se v případě ohrožení mohou měnit v obry, stejně tak totiž s obry někdy splývali i trpaslíci. Dalším jejich negativním rysem je že s oblibou podvrhují lidem své ošklivé děti.

Dvojznačnost ludků

Pokud přijmeme hypotézu Claude Lecoutexe, podle které germánském prostředí vyjadřují elfové pozitivní aspekt předků, zatímco trpaslíci negativní, zjistíme že na slovanskou tradici ji nelze aplikovat. Na první pohled mají ludkové blíže trpaslíkům, svým vzhledem i zálibou v kovářství i hornictví, zároveň jsou to však bytosti zpravidla dobrotivé a navíc splývající s domácími duchy. Zdá se tak že sice jsou produktem stejné tradice jako jejich lépe známí germánští bratranci, ale takové která tento druh bytostí nerozdělila a ponechala je ambivaletní.

Dorian

1 Tento způsob řeči ludkové sdílejí s českými divoženkami.

2 Červená je kromě zelené také typickou barvou západoslovanských vodníků.

3 VELMEZOVA, Jekatěrina. O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména. Naše řeč. 2005, roč. 88, čís. 5, s. 243-249.

Ženy v ruských bylinách

Čerstvě vydaná práce Svjatogor : Smrt a iniciace staroruského bohatýra od Jiřího Dyndy mě přivedla k zajímavému tématu a to je místo ženy v ruských bylinách, tedy epických lidových vyprávěních sesbíraných v 19. století v severním Rusku1 s archaickými kořeny. Důležité je že byliny byly chápány jako pravdivé vyprávění o věcech minulých, ve shodě s pověstmi, ale na na rozdíl od pohádek.

A v těchto starobylých písních se někdy objevuje podivuhodný obraz ženského světa. Ruská lidová společnost byla silně patriarchální, ale zároveň se v ní objevují prvky zcela jiného světa, jehož typickým zosobněním jsou rusalky, toulající se po lesích s rozpuštěnými vlasy2 během lovu mládenců, které nakonec usmrtí. Samozřejmě je otázkou zda je tato představa odkazem na historickou realitu, mocná ženská božstva nebo snad plodem strachu před nezávislými ženami.

Ideální žena

26
Zabava Putatična, Dobryňa Nikitič a Zmej Gorynič

Ideální žena v bylinách je ctnostná a věrná manželka, často do příběhu vstupující jako „dáma v nesnázích“. Tak je například princezna Zabava Putatična zachráněna před drakem Goryničem bohatýrem Dobryňou Nikitičem nebo je kněžna Apraksia, manželka knížete Vladimíra, zachráňována před tím aby byla znásilněna nebo ohrožena zpupným uzurpátorem. Zajímavé užití tohoto motivu však lze nalézt v pohádce o Marje Morevně, která je zároveň dámou v nesnázích, ale také královnou válečnicí která když vyráží do boje nechává království spravovat „chrabrého“ Ivana.

K „ideálním ženám“ lze také počítat také matky, případně sestry, bohatýrů které jim dávají různé zápovědi, které však hrdinové ke své škodě zpravidla poruší. Obzvláště dobrý vztah k matce má Volch Vseslajevič, jehož matka iniciovala do vojenského stavu, a Mikula Seljanovič, jehož miluje Matka vlhká země, tedy nejspíše lidová dědička Mokoš. Naopak Svjatogor je od Vlhké země odloučen a nesmí na ní kvůli své tíze stát.

Poljanice

sergey_solomko_005
Poljanice Nastasja

Byliny však znají také ženy-válečnice, jakési ruské amazonky či valkýry, zvané poljanice,3někdy ztotožňované s obryněmi. Krásný je především příběh o princezně Nastasje:

Kníže Vladimír Jasné Slunce poslal svého družiníka Dunaje Ivanoviče do Litvy4 odkud mu měl přivést mladší dceru místního knížete, Apraksii. Ten na tamějším dvoře stráví tři roky a sblíží se se starší dcerou knížete, Nastasjou. Ač litevský panovník bere žádost o ruku Apraksie jako urážku díky bohatýrské autoritě Dunaje je nakonec zaslíbena Vladimírovi. Na zpáteční cestě je však hrdina napaden obrovitým tatarským bohatýrem který řve jak divé zvíře a syčí jako had. Porazí jej, ušetří jeho život a nakonec zjistí že je to převlečená Nastasja a v Kyjevě tak proběhne dvojitá svatba.

Dosud šťastný příběh však naruší Dunajovo chvástání na hostině,5 po kterém Nastasja poukáže na to že ve střelbě z luku je lepší než on. Nastává tak střelecký souboj při kterém bohatýr prohraje a vystaven výsměchu v hněvu zamíří luk na hruď své ženy. Ta jej prosí aby ji ušetřil a oznamuje že čeká jeho dítě se „stříbrnými koleny“ a „zlatými lokty“ a nabízí že podstoupí tři tresty. Prvním je bičování nahého těla důtkami namočenými v horké smole, druhým vláčení koněm k němuž bude přivázanána svými vlasy a posledním zakopání po pás do země a mlácení holí. Ponížený Dunaj však Nastasju přesto zabije, zjistí že skutečně pod srdcem nosila dítě a žalem spachá sebevraždu.6 Z vytékající krve milenců vznikla řeka Dunaj a Nastasja.7

S poljanicí v podobě obryně se také potkal Dobryňa Nikitič po tom co porazil draka Goryniče. Pokusil se jí třikrát roztříštit hlavu palicí, ale ta si ho jen strčila do kapsy a pustila ho až když jí slíbil že si ji vezme za ženu.8 Málem je také zabit Latyngorkou, jinou poljanicí, před kterou jej zachrání Ilja Muromec, ale Dobryňa kvůli této potupě páchá sebevraždu.

Ilja Muromec, největší z bohatýrů, se s bojovnicemi, potkává i při jiných příležitostech. Je zmiňována již v zápovědi kterou vyřkli pocestní co jej uzdravili z které se skoro zdá že válečnice byly něco skoro stejně běžného jako jejich mužské protějšky:

Bij se, soupeř s každým bohatýrem

a s každou poljanicí udatnou;

avšak chraň se toho zápasit se Svjatogorem-bohatýrem(…)

Sudbu však Ilja porušil, jak je dobrým zvykem dobrých písní, podobně jako u irských zápovědí zvaných geis, ale boj se Svjatogorem nekončí tragicky. Stejně jako v případě setkání Dobryňi a poljanice třikrát udeřil a poté byl obřím stvořením vložen do kapsy, rozdílem je že v tomto případě nenásledovala svatba.9 V některých bylinách o Svjatogorovi potkává dvojice bohatýrů také jednu konkrétní poljanici, která si má vzít toho kdo ji porazí, Ilja ji však zabije a ukáže se že údajný výsledek boje byl spíše vtipnou slovní hříčkou, vítězný bohatýr z těla mrtvé totiž získává její zlatý prsten.

S poljanicemi lze také spojit české dívky zmiňované Kosmou, které „jako Amazonky usilovaly o vojenské zbraně, volily si vůdkyně a vojensky složily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích.“. Tento příběh však končí šťastně a tak zůstává otázkou jestli jsou oba motivy stejného původu a významu.

Čarodějka a nevěrnice

9ce5dded5948c248374ba172b63d08a8
Baba Jaga

Archetyp čarodějky je v ruském folklóru zosobněn především v postavě Baby Jagy, ta však náleží do pohádek, nikoliv do bylin.

S čarodějnictvím je spojována nevěra, příkladem je Marinka, jejíž jméno se v ruštině stalo obecným označením pro svůdnou a zlou kouzelnici. Za tou se opět vydal Dobryňa Nikitič a znovu to skončilo nešťastně. Zabil totiž jejího manžela, či jí jinak urazil, a paradoxně odmítl její nabídku k sňatku a Marinka ho tedy proměnila v tura. Vysvobodilo jej až když byla magicky poražena jeho matkou a či sestrou, poté následuje svatba, ale nakonec Dobryňa Marinku zabíjí. Motiv toho jak bohatýr zabíjí svou ženu, často takovou kterou si vzal poté co zavraždil jejího manžela, je v bylinách poměrně častý.

K čarodějkám lze připojit i „bábu“ Zlatogorku (také Latyngorka nebo Sěmigorka) kterou Ilja potkává za modrým mořem u kamene Latyr10 Hrdina s ní zplodil syna Sokolníka a následně ji opustil, což může odkazovat na matrilineární společnost. Syn, který roste bohatýrsky rychle se již v sedmi letech vydává napadnout Kyjev a jediný kdo se mu postaví je Ilja, který jej porazí. Ušetří ho a když zjistí že se jedná o jeho syna propije s ním tři dny a tři noci. Sokolník však nakonec odejde zpět za matkou, kterou z nejasného důvodu zabije, a také se znovu postaví svému otci, avšak znovu neúspěšně a tak zahyne jediný potomek největšího z ruských bohatýrů.

1 Konkrétně především na březích Bílého moře. Ze stejných důvodů, tedy izolovanosti a zároveň potřeby vymezení se vůči sousednímu etniku, se zachovaly zpěvy finského eposu Kalevala v blízké Karélii.

2 Prostovlasost je symbolicky spojena s nahotou a svobodou.

3 Poljanica či poljenice je ženským tvarem slova poljanin „ten, jenž jezdí v poli“, což je pravděpodobně původní označení hrdiny předtím než bylo nahrazeno turkickým bohatýr.

4 Litva v tomto případě neznamená reálnou zemi, ale zastupuje prostě „cizinu“.

5 Chvástání bohatýra zpravidla v bylinách končí tragickou událostí.

6 Sebevražda je tradiční smrtí bohatýrů.

7 Řeka Nastastja na rozdíl od Dunaje ovšem neexistuje.

8 Jan Hanuš Máchal, O bohatýrském epose slovanském, 1894. Máchal přirovnává poljanice k Brunhildě, jihoslovanským obryním zvaným dšidovky a emegenám z Nartského eposu. Nakonec je považuje za motiv převzatý z Kavkazu.

9 Může se to zdát jako poněkud odvážné, ale Jiří Dynda v této epizodě příběhu Ilji a Svjatogora a především v epizodě Svjatogorovy smrti hledá homoerotický kontext související s iniciacemi v rámci indoevropských válečnických bratrstev.

10 Místo kde jí potkává je očividně Jinosvětem, Latyr je mocný kámen z ruského folklóru často umísťovaný na ostrov Bujan, další formu Jinosvěta.

Dažbog – Vševidoucí slunce

Dažbog patří mezi ty výjimečné bohy slovanské mytologie o kterých nevedou žádné rozsáhlé diskuse o jejich funkci a atributech. Všeobecně je považován za boha slunce, ale tím zpravidla zájem o něj končí. V tomto článku se pokusím Dažbogův obraz rozvinout do větší šířky.

Samotná funkce „slunečního boha“ je v základě poměrně úzká, božstva zosobňující Slunce totiž nepatří v indoevropských pantheonech zdaleka mezi ta důležitá. Řecký Hélios, védský Súrja, baltská Saule, ale ještě ve větší míře severská Sól a římský Sol, nejsou nijak zvlášť významnými postavami ani v mýtech ani v kultu. Na druhou stranu lze však nalézt řadu božstev, která nejsou přímo zosobněním Slunce, ale jejich solární charakter i důležitost jejich role jsou neoddiskutovatelné. Nejlepším příkladem je řecký Apollón a severský Baldr. Otázkou tedy je zda byl Dažbog významným božstvem a jaká byla vlastně šíře jeho funkce.

Slovanské prameny

000008
Vladimir Favoriskij, Jaroslavna mluví k větru a slunci, ilustrace k Pluku o slovu Igorově

Ztotožnění Dažboga se Sluncem je založeno vlastně na jediném textu, obsaženém ve slovanském překladu kroniky Jana Malaly týkající se dějin Egypta, který zní takto:

Po smrti Hefaista, kterého nazývají též Svarog, panoval nad Egypťany jeho syn jménem Slunce (Hélios), kterého nazývají Dažbog. Panovník Slunce, syn Slunce, syn Svaroga, Dažbog byl silný muž.

V dostupné literatuře bohužel není uvedeno jak zní původní řecký text a zda je vůbec znám, protože originál kroniky se nezachoval celý. Přesto je však jasné že překladatel považoval Dažboga totožného s Héliem. V dalších dochovaných pramenech je tento bůh však pouze jedním z jmen ve výčtu, výjimkou je Slovo o pluku Igorově kde lze nalézt následující verše:

Oleg Gorislavič zasel sémě hněvu, kraj byl zpustošen a zpleněn různicemi,
Dažbogovi vnuci houfně umírali,
oráči jen zřídka halekali v poli,
krákot havranů se nesl ruskou zemí, kavky slétali se s křikem na mrtvoly.

Tato zmínka se může zdát záhadnou, ale později v článku se pokusím ji vyložit.

S Dažbogem je pravděpodobně totožný Chors, protože obě božstva jsou v Pověsti dávných let zmiňována jako „Chors Dažbog“. I o něm se zmiňuje Slovo o pluku Igorově:

Veleslav lidu vládl, spory knížat soudil,
sám však jak vlk nocí nepokojně bloudil,
než zazpíval kohout, dospěl od Kyjeva, až k Tmutorokani.
Bohu slunce, Chorsu, často zkřížil dráhu.
Když v Sofijském chrámě pod vysokou bání v Polocku mu k slávě vyzváněl zvon ranní,
on ten hlahol slyšel na kyjevském prahu.

Jak mohl Veleslav během svého nočního bloudění zkřížit cestu Slunci, zůstává nevyřešenou otázkou. Samotné jméno Chors je neslovanské a pochází pravděpodobně z jazyka Alanů, iránského národa který v době Kyjevské Rusi sídlil na severním Kavkazu.

Dalším vodítkem může být etymologie Dažbogova jména. Dnes je zpravidla vykládán jako „dávající bůh“, což vlastně také znamená „dávající bohatství“, protože praslovanské bogъ „bůh“ znamená jednoduše bohatství. Jeho jméno může být ale také spojeno s praindoevropským *dʰegʷʰ „hořet“,1 s tímto slovním kořenem je vzdáleně spojen i irský Dagda, který je též „dávajícím bohem“.

2000px-Kolovrat_(Коловрат)_Swastika_(Свастика)_-_Rodnovery.svg.png
Kolovrat

Slunce bylo také ctěno v christianizované lidové kultuře Slovanů. V ní bylo personifikováno jako mužská okřídlená bytost se zlatými vlasy a „svatozáří“. Fakt že je někdy považováno za ženu je nejspíše vliv přeindoevropských populací severní Evropy, Seveřané a Baltové ctili jako hlavní solární teofanii bohyni. Jindy získalo Slunce podobu zářícího oka nebo zlatého vozu taženého bílými koňmi, obojí jsou běžné indoevropské motivy. Jeho sídlo leží v moři na východě kde jej ráno vodou postříká Jitřenka, často považovaná za jeho milenku, čímž vznikají červánky. Během své denní pouti bojuje s démony mraků,2 při zatmění pak s drakem či vlkodlakem. Ve slovenském a ruském folklóru pak sluneční vůz táhne osminohý kůň, což je vyjádřením jeho neobyčejné rychlosti, podobně jako u severského Sleipnira. S tím souvisí i osmiramenná svastika, dnes známá pod názvem kolovrat, která je symbolem slunce. Jiným slovenským solárním symbolem je rozeta, nazývaná také svarga.

svarga
Svarga

Jen sporé jsou však zmínky které by nám dovolovali spojit sluneční kult se slovanskými lidovými svátky. Zimní slunovrat je slavností narození nového Slunce, nazývaného Božič „malý bůh, boží syn“ a o letním slunovratu byla z kopců pouštěna hořící kola, symbolizující sluneční kotouč, ale jinak nelze o Dažbogovi v kultovním kalendáři říct prakticky nic.

Komparace

sun_chariot
Sluneční vůz

Tento obraz Dažboga se v základu neliší od obecného indoevropského boha slunce, našli jsme představu zlatého válečného vozu taženého koňmi po obloze i nebeských soubojů s jeho protivníky. Rád bych se zastavil ale u představy zářícího oka. I když je dnes tento symbol vnímán především jako křesťanský, případně zednářský, je ve skutečnosti prastarý. Slunce jako oko vyjadřuje archaickou představuje že objekty vidíme díky tomu že ze svých očí vysíláme paprsky.3 Indoevropská kultura je silně vizuální a spojuje světlo s věděním, což se dodnes zachovalo ve výrazech jako „světlo rozumu“, „osvícení“ nebo „objasnit něco“. Tím že Slunce vševidoucí je také vševědoucí. To ze solárního božstva dělalo také patrona přísah a strážce práva. Vláda nad právem dělala ze slunečních bohů poněkud předvídatelné bytosti. Nepřekračují své pravomoci, svědomitě dodržují své každodenní putování a jsou tak zosobněním kosmického řádu jako je védské rta.

Jedním z bratranců Dažboga může být severský Heimdall „Bílý bůh“, známý především jako strážce Bifrostu, duhového mostu mezi světy. Objevují se však u něj jasně solární znaky, je vševidoucí a všeslyšící, jeho zuby jsou zlaté a také vlastní zlatého koně. Existuje také přímo bohyně Slunce jménem Sol, ale ta nehrála v mýtech ani kultu větší roli, výrazné solární atributy vykazuje ostatně i Baldr a Frey

Jedním z Heimdallových jmen je také Ríg „král“ a stejně jako u Dažboga u něj lze uvažovat že byl božským zosobněním svatého krále. Především je však otcem třech synů:Jarla – velmože, Karl – svobodného sedláka a Thraella – nevolníka, kteří jsou předky lidstva. Tento mýtus by mohl vysvětlovat proč jsou v Slově o pluku Igorově lidé „vnuky Dažbogovými“, mýtus o třech božských synech je totiž znám v západoslovanské tradic, v kterém je otec také prvním králem.

Závěr

Dažboga tedy nemusíme omezovat na jeho funkci zosobněného Slunce, případně bohem zajišťujícím prosperitu. Představuje „apollinskou“ stránku práva a vědění, protiklad temnému Velesovi, který je také strážcem smluv a vědoucím bohem. Ač jsou tato božstva vlastně opozita jsou vlastně různou stránkou téhož. Dažbogovo vědění je založené na rozumu a běžných smyslech, zatímco jeho protějšek symbolizuje iracionální a intuitivní vědění. Stejně jako Veles může také být průvodcem do Horního a Dolního světa, kterými každý den a noc prochází. Pokud by jsme ho chtěli zasadit do Dumézilovy trojfunkční struktury indoevropských panteonů je Dažbog představitelem mitrovského aspektu první funkce, jakožto dědic Svaroga, nebeského tvůrce zákonů.

1Z tohoto kořene vychází české slovo dehet.

2Což že činnost často připisovaná také Perunovi.

3O této představě, pro většinu z nás asi bizarní, se lze dočíst na https://en.wikipedia.org/wiki/Emission_theory_%28vision%29

Dolní svět – střípky představ o slovanském podsvětí

Slovanská kosmologie, tedy představa o uspořádání vesmíru, je nejasnou záležitostí. Ačkoliv lze nalézt mnoho pramenů, především lidových, o podobě podsvětí, tak jeho zasazení do světa je těžká práce. Slované pravděpodobně neměli propracovanou kosmologii jako je severských Devět světů,1 ale lze jistě předpokládat že znali představu Tří světů – Nebes, Země a Podsvětí.

Na trojnou strukturu vesmíru lze u usuzovat z kultu pomořanského boha Trihlava, který jak jméno napovídá měl tři hlavy. Ty měly symbolizovat jeho vládu nad nebem, zemí a podsvětím. Nejednalo se však o universální božstvo podobné křesťanskému Bohu, ale o především o vládce světa mrtvých. Napovídá tomu jeho spojení s mořem, za nímž leží zásvětí, a tím pádem i vodami, symbolem smrti a znovuzrození. I jeho zlatá páska přes oči upomíná na temná magická božstva Indoevropanů a trojhlavost jej zase spojuje s Hermem Trikefalem, trojhlavým bohem křižovatek a průvodcem mrtvých.

Právě podsvětí hrálo ve slovanském náboženství velmi důležitou roli, ne snad proto že mu vládli mocní bohové jako Trihlav nebo Veles, ale především proto že v něm přebývali předci. Jejich kult byl nejspíše tou nejdůležitější součástí slovanské náboženské praxe a ukrýval tak velmi rozmanité množství představ.

Obraz smrti

Neirr, Morana
Neirr, Morana

Smrt je v indoevropském, ale i obecně archaickém, pojetí zvláštní formou spánku, jak se dodnes zachovalo v eufemistickém vyjádřením pro to že někdo zemřel. V řecké mytologii je zas Thanatos „Smrt“ dvojčetem Hypna „Spánku“. Nebožtík však také po svém skonu putoval a to „dolů“,2 k Matce Zemi ze které byli všichni lidé zrozeni. Zajímavé je že přes cyklické chápání života a smrti se v indické, antické i například chetitské poesii objevuje fráze o smrti jako o cestě „z které se ještě nikdo nevrátil“.

Buď připravena, buď připravena, Matko duchů
Zde přichází ta kterou jsi očekávala,
její sukně se černá vodou kalnou.

Lotyšská lidová píseň

Na cestě do podsvětí je nutno překročit řeku, čímž se opět dostáváme k symbolice vody. V ruských žalozpěvech duše během své cesty překračuje proud, jindy je zase řeka tvořena ohněm nebo je přístupu do ní bráněno trním a kopřivami.3 Ve slovanské kultuře se také objevuje představa převozníka který převáží nebožtíka do podsvětí, proto se mrtvému vkládal do ruky či do úst mince. To potvrzují i archeologické nálezy, nejstarší ze 7. století. V Rusku a na Slovensku je tento zvyk doložen ještě z 19. století. Samozřejmě nabízí se vysvětlení že se jedná o zvyk importovaný z antického Řecka, představa platby za cestu na onen svět je však velmi rozšířená a takzvaná viatika byla nalezena například i v českých keltských hrobech z doby kolem roku 1 000 př. n. l., i když ani zde nelze vyloučit antický vliv. V mnoha lidových pramenech se také objevují vody oddělující zemi živých a mrtvých jako moře, jindy jsou zase oba světy spojeny mostem.

Další překážkou na cestě do světa mrtvých je brána, často železná, a méně často zmiňována, přestože zcela logická, zeď zásvětí obklopující. Dalším typickým prvkem je to že tato brána je střežena psem, jako je řecký Kérberos nebo severský Garm.

Ještě bych se rád zastavil u názoru který považuje za autentickou slovanskou představu že lidská duše po smrti splývá s vesmírem. V lidové kultuře skutečně existují hojné představy podle kterých se mrtvý mění v ptáka či putuje do vod, na Měsíc nebo k hvězdám. Žádný z těchto obrazů však nijak nevylučuje existenci podsvětí, například vody a Měsíc jsou tradičními symboly světa zesnulých. Ptáci jsou také považováni za obyvatele návi a hvězdy jsou svázány s lidským osudem a padají když člověk umírá. Víra v posmrtný život v Dolním světě je v každém případě obecně indoevropská a stěží lze najít argument podporující názor že tato víra je důsledkem pozdních neslovanských vlivů.

Předci

Svatí dědové, voláme vás,

Svatí dědové, přijďte k nám !

Zde je vše co Bůh dal,

Svatí dědové prosíme vás,

přileťte k nám.

Svatí dědové, letěli jste sem

jedli a pili.

Nyní zas odleťte zpět

Povězte nám, co víc ještě si přejete ?

Nebo raději odleťte zpět k nebesům

Kšá, kšá !4

Podsvětím je hlavně místem kde se člověk připojí k dědům5 – předkům, kteří vlastně tvoří většinu lidstva. Můžeme se k nim však připojit i dočasně, během svátků na jejich počest. V dnešním době je s nebožtíky spojován především přelom října a listopadu kdy nastávají křesťanské Dušičky a irský Samhain. Typičtějším obdobím intenzivního kontaktu s předky je však období mezi počátkem zimy a prostředkem jara. Pro Germány to byl především zimní slunovrat, pro Římany zase únorové Parentalie a květnová Lemuria.

Jak to bylo se svátkem mrtvých u Slovanů je otázkou složitou. V první řadě existuje velmi nejasný komplex lidových svátků probíhajících od začátku jara do počátku léta, jejichž doba konání i obsah byly nejspíše silně ovlivněny křesťanským liturgickým kalendářem. Druhý problém je ještě výraznější, slovanské náboženství bylo, možná ještě více než víry sousední, jak jsem zmínil, hlavně kultem předků.

V každém případě se na dvanáct „temných dní“ po zimním slunovratu otvíraly brány podsvětí a mrtví chodili po zemi. Koledníci jsou jejich odrazem, jistě není náhodou že v českých zemích je tradičním dnem jejich rituálních obchůzek svátek Tří králů, dvanáctý den Vánoc. Za období mrtvých se však dá považovat celý zbytek zimy až do jara, respektive celá temná polovina roku, zvláště pokud přijmeme ztotožnění Morany jak se Zimou tak se Smrtí.

Dále je znám svátek zvaný dziady, ten se slavil čtyřikrát, ale také šestkrát do roka, což ukazuje jak nemožné ve slovanské tradici stanovit jednu slavnost mrtvých. Při dziadách se objevoval zvyk hodování na hrobech, dodnes existující například v Mexiku.

Jak však naznačuje píseň v úvodu kapitoly styk živých a mrtvých nemá být trvalý. Narušení božského řádu který odděluje návi od světa smrtelníků může vést k problémům, a předci, jsou jako každá entita v archaických představách, ambivalentní. Když jsou brány Dolního světa otevřeny příliš dlouho může z nich místo plodnosti a moudrosti přijít zmar a šílenství.

V souvislosti s negativním aspektem předků nelze zapomenout také na návi ve smyslu revenantů. Jedná se o lidi kteří zahynuli nepřirozeným způsobem, ale také zločince a čaroděje. Alespoň u části z nich se dá předpokládat že jde o mrtvé které odmítli po smrti přijmout mezi sebe. Více informací o nich se dá nalézt v odkazovaném článku. Existovala však i představa dobrotivých předků přebývajících mezi živými, nejjasněji je to vidět u různých domácích ochránců jako je domovoj či skřítek, ale snad mezi patří i bytosti jako víly, ludkové nebo trpaslíci.

Návi

Veles, vládce návi
Veles, vládce návi

Slované si návi představovali jako širé a vlahé louky na kterých se pasou hojná stáda skotu. Není to nijak výjimečný obraz, pastevecký styl života Praindoevropanů ovlivnil představu světa mrtvých u mnoha jejich potomků.6 Výše uvedená píseň ukazuje že mrtví se o tato podsvětní stáda starají či je vlastní.

Slovo návi je všeslovanské a pravděpodobně velmi staré, ač jeho etymologie je nejasná. V každém případě i litevština zná navi-kaulis „návní kost“, což činí hypotézu o řeckém původu slova nepravděpodobnou.7 Zajímavý je však význam slova ráj, později převzatého pro křesťanská nebesa, to je totiž blízce příbuzné slovu háj a znamená „rituální okrsek“ „místo kde přebývají mrtví“. To jen podporuje představu návi jako zeleného ohrazeného místa. Se slovem ráj snad může být příbuzné polské wyraj a ruské irij, taktéž označující podsvětí.

Vládcem návi je Veles, bůh mnoha funkcí které se nám dnes zdají nesouvisející, ale pro archaického člověka byly hluboce spojené. Jeho funkce boha skotu jej spojovala s bohatstvím,8 jako pán mrtvých zase byl bohem moudrosti, magie, poesie a především předělu mezi lidským a nelidským.

V lidových představách do podsvětí na zimu odlétají ptáci a na jaře se vrací zpět, čímž ohlašují návrat životní síly, uzamčené v chladném období právě v návi. Jak jsem zmínil výše tak jsou ptáci také symbolicky dušemi mrtvých. Dalším obyvatelem je had či drak. Had je v archaické kultuře přes své negativní aspekty symbolem věčného koloběhu života. Ve folklóru má často podobu Hadího krále se zlatou korunou, majitele velkého pokladu.9

Pohádkové podsvětí

Ilja Repin, Sadko v podmořském království, 1876 - podvodní svět z pohádky o Sadkovi je odrazem podsvětí.
Ilja Repin, Sadko v podmořském království, 1876 – podvodní svět z pohádky o Sadkovi je odrazem podsvětí.

Podsvětí, pro někoho možná překvapivě, je typickým prostředím slovanských pohádek. Nemívá však zpravidla podobu říše mrtvých, ale je „jinosvětem“, zemí kde žijí nebezpeční a neznámí tvorové, ale kde lze získat velké bohatství a moudrost. Typickým příkladem místních hrozivých obyvatel je baba Jaga, Kostěj, drak nebo již zmiňovaný Hadí král.

Podsvětí je v ruských pohádkách jmenováno „třikrát desáté království“ či leží za „třikrát devíti zeměmi“, podobné je i české určení polohy „za devatero horami, za devatero řekami“.10 Hrdina se do něj vypravuje pro poklad – ptáka ohniváka, živou vodu či krásnou nevěstu, nebo porazit zlo které z něj přišlo. Tyto pohádkové výpravy nepochybně souvisí jak s šamanským cestováním tak rituály při iniciaci mezi dospělé. Již zmiňovaná zlatá přirozenost tohoto podsvětí snad může souviset s představou nočního putování slunce pod zemí, náv je tedy zemí kde slunce v noci přebývá.

Literatura

Zmínky v mě známé literatuře o slovanských zemřelých a Dolním světě poměrně kusé. Zajímavou kapitolu Mrtví a Onen svět však obsahují Ruské mýty od Elizabeth Warner, které jsou přes svůj malý rozsah nabité zajímavými fakty i výklady. Základní přehled o vztahu k mrtvým lze získat ze Světa slovanských bohů a démonů Zdeňka Váni a příslušné kapitoly Náboženství pravěkých Evropanů Vladimíra Podborského. Výborným průřezem indoevropskými náboženskými představami, včetně těch o mrtvých, je pak Indo-European Poetry and Myth od Martina Westa.

1 Nakonec stejně zůstává otázkou do jaké míry byla představa Devíti světů ,ve své uspořádané podobě, autentickou součástí severského náboženství, a nakolik se jedná o výsledek spekulace a kategorizace.

2 „Dolní“ je také původním významem latinské infernus, dnes chápaného jako synonymum křesťanského pekla, stejně jako sanskrtské ádharam. Podobně germánské hel pochází z „ukrytý“.

3 Trní a kopřivy můžou být také ochranou návu před čarodějnicemi a jinými zlovolnými bytostmi.

4 Převzato z WEST, M. L, Indo-European Poetry and Myth, Oxford University Press, 2009, s. 395-396, píseň pochází z díla Epistula de sacrificiis et idolatria veterum Borussorum (List o obětováních a modloslužbě dávných Prusů) luteránského teologa Jana Maleckého z roku 1551. Má se však jednat o píseň běloruskou. Vlastní překlad z angličtiny.

5 Slovo děd v tomto případě přímo nesouvisí s pohlavím či stářím zemřelého, nebo druhem příbuzenského svazku k živému.

6 Z praindoevropského kořene *wel (případně *ṷel) který mimo jiné znamená právě pastvinu jsou odvozena jména jako Élysion a Valhalla.

7 K etymologii slova návi lze doporučit tento článek z časopisu Naše řeč: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3603

8 Právě skot byl ve slovanské společnosti měřítkem majetku jednotlivce či skupiny. Bohatství ale ostatně souvisí i se světem mrtvých, protože ten je jeho zdrojem, což se nejasněji ukazuje u drahých kovů nebo u podzemních pokladů.

9 Představa draka žijícího se svým pokladem v jeskyni je vlastně odvozená od hadí přirozenosti podsvětí, které je zdrojem veškerého bohatství. Ve slovanském lidové tradici je svět mrtvých silně spojován právě se zlatem.

10 Devět a také třikrát devět patří k nejposvátnějším indoevropským číslům a objevuje se v mnoha epických dílech.