Ludkové – malý lid západoslovanské tradice

V západoslovanské tradici lze nalézt zajímavý příklad „malého lidu“ nazývaného v Lužici ludki, v Polsku krasnoludci a na Slovensku lútci. Víra v takové bytosti je typická spíše pro germánské národy a v současné popkultuře ludkové nakonec splynuli s Tolkienovými trpaslíky, přesto vykazují své specifické znaky a zdá se že jsou produktem domorodé tradice.

Ludkové jako předci

Ludkové podle lidového podání obývali Lužici i Polsko již před lidmi, ale opustili lidský svět a odstěhovali se do děr v zemi, lesů a hor. V dobách kdy se ještě zjevovali bylo na světě dobře, dnes je však potkat jen zřídka protože na světě je bída a nedostatek. Důvodem jejich odchodu je také jejich pohanství, proto nemohou snést zvuk kostelních zvonů. Své mrtvé na rozdíl od křesťanů spalují a jejich popel v nádobách zahrabávají do země.

Svým způsobem života se podobají lidem, mají krále a věnují se zemědělství i řemeslům. Jejich způsob pěstování obilí i pečení chleba je velmi primitivní, kromě toho také sbírají lesní plody a kořínky nebo berou z lidských polí a zahrad. Velmi zvláštní je také jejich řeč, sice srbská, respektive polská, ale s řadou dialektismů a archaismů. Typické jsou pro ně také věty jako „Buďte tak dobří, půjčte díži nedíži, chceme chléb nechléb hotoviti.“1

Ludkové také milují hudbu a zpěv a slavnosti všeho druhu, především svatby a křtiny svých lidských přátel. Od těch si zpravidla půjčují různé věci a poté je za to odměňují, urážky však krutě trestají.

Víra v idylický svět který obývali ludkové je pravděpodobně slovanskou formou mýtu o zlatém věku, jehož obyvatelé se stali daimóny. Ludkové tak jsou lidmi počátku času, předky současných lidí, z nichž se stali mocní duchové. Na jejich souvislost s mrtvými ukazuje i jejich červené oblečení, především čapky, které odráží polské označení krasoludek, protože červeň je nejen barvou života, síly a ochrany, ale také oblibenou barvou předků.2 Někdy také splývali s domácími duchy jako je český skřítek.

Záporná mluva ludků může souviset s „jiným světem“, místem částečně totožným s podsvětím, který je častým cílem výpravy pohádkových hrdinů. Ve východoslovanských zaříkávadlech je totiž často nemoc či neštěstí (!) posíláno do „ne-světa“ kde „lidé nechodí, ani koně se netoulají, ani ptáci nelétají“.3 V českých zaklínadlech tomuto světu odpovídají místa mimo lidský svět, tedy ta která obývají ludkové. Tyto bytosti tak jsou obyvatelé cizí říše stojící v opozici k říši smrtelníků. Tento „jiný svět“ je sám o sobě ambivalentní, zároveň posvátný i prokletý jak vyjadřuje latinské sacer, které má oba významy.

Vliv na víru v ludky nejspíše také měly nálezy pohřebních popelnic, keramiky nebo kovových ozdob pravěkých obyvatel, především lidu lužické kultury.

Ludkové jako horníci

Ludkové jsou stejně jako severští trpaslíci mistry práce s kameny a kovy. V Lužici se věřilo že naučili lidi kovářství, ale i jiným řemeslům a hornictví je hlavní náplní činností slovenských lútků. Česká lidová tradice zná permoníky, horské duchy s jménem odvozeným z němčiny, kteří však také vykazují některé rysy společné s ludky, například účast na svatbách, kradení jídla lidem nebo vyžadování červeného kabátku jako obětiny. Známo je také podání o člověku co zabloudil do světa permoníků a po svém návratu zestárnul o mnoho let nebo dívce co se podobným způsobem od těchto stvoření naučila péct koláče.

S trpaslíky ludky však také spojuje jejich velká neforemná hlava, drsné vousy a vypoulené oči, nejde tedy o bytosti krásné jako jsou například elfové. Zajímavé je příklad krosnalců z polského Kujavska kteří se v případě ohrožení mohou měnit v obry, stejně tak totiž s obry někdy splývali i trpaslíci. Dalším jejich negativním rysem je že s oblibou podvrhují lidem své ošklivé děti.

Dvojznačnost ludků

Pokud přijmeme hypotézu Claude Lecoutexe, podle které germánském prostředí vyjadřují elfové pozitivní aspekt předků, zatímco trpaslíci negativní, zjistíme že na slovanskou tradici ji nelze aplikovat. Na první pohled mají ludkové blíže trpaslíkům, svým vzhledem i zálibou v kovářství i hornictví, zároveň jsou to však bytosti zpravidla dobrotivé a navíc splývající s domácími duchy. Zdá se tak že sice jsou produktem stejné tradice jako jejich lépe známí germánští bratranci, ale takové která tento druh bytostí nerozdělila a ponechala je ambivaletní.

Dorian

1 Tento způsob řeči ludkové sdílejí s českými divoženkami.

2 Červená je kromě zelené také typickou barvou západoslovanských vodníků.

3 VELMEZOVA, Jekatěrina. O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména. Naše řeč. 2005, roč. 88, čís. 5, s. 243-249.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s