Dažbog – Vševidoucí slunce

Dažbog patří mezi ty výjimečné bohy slovanské mytologie o kterých nevedou žádné rozsáhlé diskuse o jejich funkci a atributech. Všeobecně je považován za boha slunce, ale tím zpravidla zájem o něj končí. V tomto článku se pokusím Dažbogův obraz rozvinout do větší šířky.

Samotná funkce „slunečního boha“ je v základě poměrně úzká, božstva zosobňující Slunce totiž nepatří v indoevropských pantheonech zdaleka mezi ta důležitá. Řecký Hélios, védský Súrja, baltská Saule, ale ještě ve větší míře severská Sól a římský Sol, nejsou nijak zvlášť významnými postavami ani v mýtech ani v kultu. Na druhou stranu lze však nalézt řadu božstev, která nejsou přímo zosobněním Slunce, ale jejich solární charakter i důležitost jejich role jsou neoddiskutovatelné. Nejlepším příkladem je řecký Apollón a severský Baldr. Otázkou tedy je zda byl Dažbog významným božstvem a jaká byla vlastně šíře jeho funkce.

Slovanské prameny

000008
Vladimir Favoriskij, Jaroslavna mluví k větru a slunci, ilustrace k Pluku o slovu Igorově

Ztotožnění Dažboga se Sluncem je založeno vlastně na jediném textu, obsaženém ve slovanském překladu kroniky Jana Malaly týkající se dějin Egypta, který zní takto:

Po smrti Hefaista, kterého nazývají též Svarog, panoval nad Egypťany jeho syn jménem Slunce (Hélios), kterého nazývají Dažbog. Panovník Slunce, syn Slunce, syn Svaroga, Dažbog byl silný muž.

V dostupné literatuře bohužel není uvedeno jak zní původní řecký text a zda je vůbec znám, protože originál kroniky se nezachoval celý. Přesto je však jasné že překladatel považoval Dažboga totožného s Héliem. V dalších dochovaných pramenech je tento bůh však pouze jedním z jmen ve výčtu, výjimkou je Slovo o pluku Igorově kde lze nalézt následující verše:

Oleg Gorislavič zasel sémě hněvu, kraj byl zpustošen a zpleněn různicemi,
Dažbogovi vnuci houfně umírali,
oráči jen zřídka halekali v poli,
krákot havranů se nesl ruskou zemí, kavky slétali se s křikem na mrtvoly.

Tato zmínka se může zdát záhadnou, ale později v článku se pokusím ji vyložit.

S Dažbogem je pravděpodobně totožný Chors, protože obě božstva jsou v Pověsti dávných let zmiňována jako „Chors Dažbog“. I o něm se zmiňuje Slovo o pluku Igorově:

Veleslav lidu vládl, spory knížat soudil,
sám však jak vlk nocí nepokojně bloudil,
než zazpíval kohout, dospěl od Kyjeva, až k Tmutorokani.
Bohu slunce, Chorsu, často zkřížil dráhu.
Když v Sofijském chrámě pod vysokou bání v Polocku mu k slávě vyzváněl zvon ranní,
on ten hlahol slyšel na kyjevském prahu.

Jak mohl Veleslav během svého nočního bloudění zkřížit cestu Slunci, zůstává nevyřešenou otázkou. Samotné jméno Chors je neslovanské a pochází pravděpodobně z jazyka Alanů, iránského národa který v době Kyjevské Rusi sídlil na severním Kavkazu.

Dalším vodítkem může být etymologie Dažbogova jména. Dnes je zpravidla vykládán jako „dávající bůh“, což vlastně také znamená „dávající bohatství“, protože praslovanské bogъ „bůh“ znamená jednoduše bohatství. Jeho jméno může být ale také spojeno s praindoevropským *dʰegʷʰ „hořet“,1 s tímto slovním kořenem je vzdáleně spojen i irský Dagda, který je též „dávajícím bohem“.

2000px-Kolovrat_(Коловрат)_Swastika_(Свастика)_-_Rodnovery.svg.png
Kolovrat

Slunce bylo také ctěno v christianizované lidové kultuře Slovanů. V ní bylo personifikováno jako mužská okřídlená bytost se zlatými vlasy a „svatozáří“. Fakt že je někdy považováno za ženu je nejspíše vliv přeindoevropských populací severní Evropy, Seveřané a Baltové ctili jako hlavní solární teofanii bohyni. Jindy získalo Slunce podobu zářícího oka nebo zlatého vozu taženého bílými koňmi, obojí jsou běžné indoevropské motivy. Jeho sídlo leží v moři na východě kde jej ráno vodou postříká Jitřenka, často považovaná za jeho milenku, čímž vznikají červánky. Během své denní pouti bojuje s démony mraků,2 při zatmění pak s drakem či vlkodlakem. Ve slovenském a ruském folklóru pak sluneční vůz táhne osminohý kůň, což je vyjádřením jeho neobyčejné rychlosti, podobně jako u severského Sleipnira. S tím souvisí i osmiramenná svastika, dnes známá pod názvem kolovrat, která je symbolem slunce. Jiným slovenským solárním symbolem je rozeta, nazývaná také svarga.

svarga
Svarga

Jen sporé jsou však zmínky které by nám dovolovali spojit sluneční kult se slovanskými lidovými svátky. Zimní slunovrat je slavností narození nového Slunce, nazývaného Božič „malý bůh, boží syn“ a o letním slunovratu byla z kopců pouštěna hořící kola, symbolizující sluneční kotouč, ale jinak nelze o Dažbogovi v kultovním kalendáři říct prakticky nic.

Komparace

sun_chariot
Sluneční vůz

Tento obraz Dažboga se v základu neliší od obecného indoevropského boha slunce, našli jsme představu zlatého válečného vozu taženého koňmi po obloze i nebeských soubojů s jeho protivníky. Rád bych se zastavil ale u představy zářícího oka. I když je dnes tento symbol vnímán především jako křesťanský, případně zednářský, je ve skutečnosti prastarý. Slunce jako oko vyjadřuje archaickou představuje že objekty vidíme díky tomu že ze svých očí vysíláme paprsky.3 Indoevropská kultura je silně vizuální a spojuje světlo s věděním, což se dodnes zachovalo ve výrazech jako „světlo rozumu“, „osvícení“ nebo „objasnit něco“. Tím že Slunce vševidoucí je také vševědoucí. To ze solárního božstva dělalo také patrona přísah a strážce práva. Vláda nad právem dělala ze slunečních bohů poněkud předvídatelné bytosti. Nepřekračují své pravomoci, svědomitě dodržují své každodenní putování a jsou tak zosobněním kosmického řádu jako je védské rta.

Jedním z bratranců Dažboga může být severský Heimdall „Bílý bůh“, známý především jako strážce Bifrostu, duhového mostu mezi světy. Objevují se však u něj jasně solární znaky, je vševidoucí a všeslyšící, jeho zuby jsou zlaté a také vlastní zlatého koně. Existuje také přímo bohyně Slunce jménem Sol, ale ta nehrála v mýtech ani kultu větší roli, výrazné solární atributy vykazuje ostatně i Baldr a Frey

Jedním z Heimdallových jmen je také Ríg „král“ a stejně jako u Dažboga u něj lze uvažovat že byl božským zosobněním svatého krále. Především je však otcem třech synů:Jarla – velmože, Karl – svobodného sedláka a Thraella – nevolníka, kteří jsou předky lidstva. Tento mýtus by mohl vysvětlovat proč jsou v Slově o pluku Igorově lidé „vnuky Dažbogovými“, mýtus o třech božských synech je totiž znám v západoslovanské tradic, v kterém je otec také prvním králem.

Závěr

Dažboga tedy nemusíme omezovat na jeho funkci zosobněného Slunce, případně bohem zajišťujícím prosperitu. Představuje „apollinskou“ stránku práva a vědění, protiklad temnému Velesovi, který je také strážcem smluv a vědoucím bohem. Ač jsou tato božstva vlastně opozita jsou vlastně různou stránkou téhož. Dažbogovo vědění je založené na rozumu a běžných smyslech, zatímco jeho protějšek symbolizuje iracionální a intuitivní vědění. Stejně jako Veles může také být průvodcem do Horního a Dolního světa, kterými každý den a noc prochází. Pokud by jsme ho chtěli zasadit do Dumézilovy trojfunkční struktury indoevropských panteonů je Dažbog představitelem mitrovského aspektu první funkce, jakožto dědic Svaroga, nebeského tvůrce zákonů.

1Z tohoto kořene vychází české slovo dehet.

2Což že činnost často připisovaná také Perunovi.

3O této představě, pro většinu z nás asi bizarní, se lze dočíst na https://en.wikipedia.org/wiki/Emission_theory_%28vision%29

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s