Dolní svět – střípky představ o slovanském podsvětí

Slovanská kosmologie, tedy představa o uspořádání vesmíru, je nejasnou záležitostí. Ačkoliv lze nalézt mnoho pramenů, především lidových, o podobě podsvětí, tak jeho zasazení do světa je těžká práce. Slované pravděpodobně neměli propracovanou kosmologii jako je severských Devět světů,1 ale lze jistě předpokládat že znali představu Tří světů – Nebes, Země a Podsvětí.

Na trojnou strukturu vesmíru lze u usuzovat z kultu pomořanského boha Trihlava, který jak jméno napovídá měl tři hlavy. Ty měly symbolizovat jeho vládu nad nebem, zemí a podsvětím. Nejednalo se však o universální božstvo podobné křesťanskému Bohu, ale o především o vládce světa mrtvých. Napovídá tomu jeho spojení s mořem, za nímž leží zásvětí, a tím pádem i vodami, symbolem smrti a znovuzrození. I jeho zlatá páska přes oči upomíná na temná magická božstva Indoevropanů a trojhlavost jej zase spojuje s Hermem Trikefalem, trojhlavým bohem křižovatek a průvodcem mrtvých.

Právě podsvětí hrálo ve slovanském náboženství velmi důležitou roli, ne snad proto že mu vládli mocní bohové jako Trihlav nebo Veles, ale především proto že v něm přebývali předci. Jejich kult byl nejspíše tou nejdůležitější součástí slovanské náboženské praxe a ukrýval tak velmi rozmanité množství představ.

Obraz smrti

Neirr, Morana
Neirr, Morana

Smrt je v indoevropském, ale i obecně archaickém, pojetí zvláštní formou spánku, jak se dodnes zachovalo v eufemistickém vyjádřením pro to že někdo zemřel. V řecké mytologii je zas Thanatos „Smrt“ dvojčetem Hypna „Spánku“. Nebožtík však také po svém skonu putoval a to „dolů“,2 k Matce Zemi ze které byli všichni lidé zrozeni. Zajímavé je že přes cyklické chápání života a smrti se v indické, antické i například chetitské poesii objevuje fráze o smrti jako o cestě „z které se ještě nikdo nevrátil“.

Buď připravena, buď připravena, Matko duchů
Zde přichází ta kterou jsi očekávala,
její sukně se černá vodou kalnou.

Lotyšská lidová píseň

Na cestě do podsvětí je nutno překročit řeku, čímž se opět dostáváme k symbolice vody. V ruských žalozpěvech duše během své cesty překračuje proud, jindy je zase řeka tvořena ohněm nebo je přístupu do ní bráněno trním a kopřivami.3 Ve slovanské kultuře se také objevuje představa převozníka který převáží nebožtíka do podsvětí, proto se mrtvému vkládal do ruky či do úst mince. To potvrzují i archeologické nálezy, nejstarší ze 7. století. V Rusku a na Slovensku je tento zvyk doložen ještě z 19. století. Samozřejmě nabízí se vysvětlení že se jedná o zvyk importovaný z antického Řecka, představa platby za cestu na onen svět je však velmi rozšířená a takzvaná viatika byla nalezena například i v českých keltských hrobech z doby kolem roku 1 000 př. n. l., i když ani zde nelze vyloučit antický vliv. V mnoha lidových pramenech se také objevují vody oddělující zemi živých a mrtvých jako moře, jindy jsou zase oba světy spojeny mostem.

Další překážkou na cestě do světa mrtvých je brána, často železná, a méně často zmiňována, přestože zcela logická, zeď zásvětí obklopující. Dalším typickým prvkem je to že tato brána je střežena psem, jako je řecký Kérberos nebo severský Garm.

Ještě bych se rád zastavil u názoru který považuje za autentickou slovanskou představu že lidská duše po smrti splývá s vesmírem. V lidové kultuře skutečně existují hojné představy podle kterých se mrtvý mění v ptáka či putuje do vod, na Měsíc nebo k hvězdám. Žádný z těchto obrazů však nijak nevylučuje existenci podsvětí, například vody a Měsíc jsou tradičními symboly světa zesnulých. Ptáci jsou také považováni za obyvatele návi a hvězdy jsou svázány s lidským osudem a padají když člověk umírá. Víra v posmrtný život v Dolním světě je v každém případě obecně indoevropská a stěží lze najít argument podporující názor že tato víra je důsledkem pozdních neslovanských vlivů.

Předci

Svatí dědové, voláme vás,

Svatí dědové, přijďte k nám !

Zde je vše co Bůh dal,

Svatí dědové prosíme vás,

přileťte k nám.

Svatí dědové, letěli jste sem

jedli a pili.

Nyní zas odleťte zpět

Povězte nám, co víc ještě si přejete ?

Nebo raději odleťte zpět k nebesům

Kšá, kšá !4

Podsvětím je hlavně místem kde se člověk připojí k dědům5 – předkům, kteří vlastně tvoří většinu lidstva. Můžeme se k nim však připojit i dočasně, během svátků na jejich počest. V dnešním době je s nebožtíky spojován především přelom října a listopadu kdy nastávají křesťanské Dušičky a irský Samhain. Typičtějším obdobím intenzivního kontaktu s předky je však období mezi počátkem zimy a prostředkem jara. Pro Germány to byl především zimní slunovrat, pro Římany zase únorové Parentalie a květnová Lemuria.

Jak to bylo se svátkem mrtvých u Slovanů je otázkou složitou. V první řadě existuje velmi nejasný komplex lidových svátků probíhajících od začátku jara do počátku léta, jejichž doba konání i obsah byly nejspíše silně ovlivněny křesťanským liturgickým kalendářem. Druhý problém je ještě výraznější, slovanské náboženství bylo, možná ještě více než víry sousední, jak jsem zmínil, hlavně kultem předků.

V každém případě se na dvanáct „temných dní“ po zimním slunovratu otvíraly brány podsvětí a mrtví chodili po zemi. Koledníci jsou jejich odrazem, jistě není náhodou že v českých zemích je tradičním dnem jejich rituálních obchůzek svátek Tří králů, dvanáctý den Vánoc. Za období mrtvých se však dá považovat celý zbytek zimy až do jara, respektive celá temná polovina roku, zvláště pokud přijmeme ztotožnění Morany jak se Zimou tak se Smrtí.

Dále je znám svátek zvaný dziady, ten se slavil čtyřikrát, ale také šestkrát do roka, což ukazuje jak nemožné ve slovanské tradici stanovit jednu slavnost mrtvých. Při dziadách se objevoval zvyk hodování na hrobech, dodnes existující například v Mexiku.

Jak však naznačuje píseň v úvodu kapitoly styk živých a mrtvých nemá být trvalý. Narušení božského řádu který odděluje návi od světa smrtelníků může vést k problémům, a předci, jsou jako každá entita v archaických představách, ambivalentní. Když jsou brány Dolního světa otevřeny příliš dlouho může z nich místo plodnosti a moudrosti přijít zmar a šílenství.

V souvislosti s negativním aspektem předků nelze zapomenout také na návi ve smyslu revenantů. Jedná se o lidi kteří zahynuli nepřirozeným způsobem, ale také zločince a čaroděje. Alespoň u části z nich se dá předpokládat že jde o mrtvé které odmítli po smrti přijmout mezi sebe. Více informací o nich se dá nalézt v odkazovaném článku. Existovala však i představa dobrotivých předků přebývajících mezi živými, nejjasněji je to vidět u různých domácích ochránců jako je domovoj či skřítek, ale snad mezi patří i bytosti jako víly, ludkové nebo trpaslíci.

Návi

Veles, vládce návi
Veles, vládce návi

Slované si návi představovali jako širé a vlahé louky na kterých se pasou hojná stáda skotu. Není to nijak výjimečný obraz, pastevecký styl života Praindoevropanů ovlivnil představu světa mrtvých u mnoha jejich potomků.6 Výše uvedená píseň ukazuje že mrtví se o tato podsvětní stáda starají či je vlastní.

Slovo návi je všeslovanské a pravděpodobně velmi staré, ač jeho etymologie je nejasná. V každém případě i litevština zná navi-kaulis „návní kost“, což činí hypotézu o řeckém původu slova nepravděpodobnou.7 Zajímavý je však význam slova ráj, později převzatého pro křesťanská nebesa, to je totiž blízce příbuzné slovu háj a znamená „rituální okrsek“ „místo kde přebývají mrtví“. To jen podporuje představu návi jako zeleného ohrazeného místa. Se slovem ráj snad může být příbuzné polské wyraj a ruské irij, taktéž označující podsvětí.

Vládcem návi je Veles, bůh mnoha funkcí které se nám dnes zdají nesouvisející, ale pro archaického člověka byly hluboce spojené. Jeho funkce boha skotu jej spojovala s bohatstvím,8 jako pán mrtvých zase byl bohem moudrosti, magie, poesie a především předělu mezi lidským a nelidským.

V lidových představách do podsvětí na zimu odlétají ptáci a na jaře se vrací zpět, čímž ohlašují návrat životní síly, uzamčené v chladném období právě v návi. Jak jsem zmínil výše tak jsou ptáci také symbolicky dušemi mrtvých. Dalším obyvatelem je had či drak. Had je v archaické kultuře přes své negativní aspekty symbolem věčného koloběhu života. Ve folklóru má často podobu Hadího krále se zlatou korunou, majitele velkého pokladu.9

Pohádkové podsvětí

Ilja Repin, Sadko v podmořském království, 1876 - podvodní svět z pohádky o Sadkovi je odrazem podsvětí.
Ilja Repin, Sadko v podmořském království, 1876 – podvodní svět z pohádky o Sadkovi je odrazem podsvětí.

Podsvětí, pro někoho možná překvapivě, je typickým prostředím slovanských pohádek. Nemívá však zpravidla podobu říše mrtvých, ale je „jinosvětem“, zemí kde žijí nebezpeční a neznámí tvorové, ale kde lze získat velké bohatství a moudrost. Typickým příkladem místních hrozivých obyvatel je baba Jaga, Kostěj, drak nebo již zmiňovaný Hadí král.

Podsvětí je v ruských pohádkách jmenováno „třikrát desáté království“ či leží za „třikrát devíti zeměmi“, podobné je i české určení polohy „za devatero horami, za devatero řekami“.10 Hrdina se do něj vypravuje pro poklad – ptáka ohniváka, živou vodu či krásnou nevěstu, nebo porazit zlo které z něj přišlo. Tyto pohádkové výpravy nepochybně souvisí jak s šamanským cestováním tak rituály při iniciaci mezi dospělé. Již zmiňovaná zlatá přirozenost tohoto podsvětí snad může souviset s představou nočního putování slunce pod zemí, náv je tedy zemí kde slunce v noci přebývá.

Literatura

Zmínky v mě známé literatuře o slovanských zemřelých a Dolním světě poměrně kusé. Zajímavou kapitolu Mrtví a Onen svět však obsahují Ruské mýty od Elizabeth Warner, které jsou přes svůj malý rozsah nabité zajímavými fakty i výklady. Základní přehled o vztahu k mrtvým lze získat ze Světa slovanských bohů a démonů Zdeňka Váni a příslušné kapitoly Náboženství pravěkých Evropanů Vladimíra Podborského. Výborným průřezem indoevropskými náboženskými představami, včetně těch o mrtvých, je pak Indo-European Poetry and Myth od Martina Westa.

1 Nakonec stejně zůstává otázkou do jaké míry byla představa Devíti světů ,ve své uspořádané podobě, autentickou součástí severského náboženství, a nakolik se jedná o výsledek spekulace a kategorizace.

2 „Dolní“ je také původním významem latinské infernus, dnes chápaného jako synonymum křesťanského pekla, stejně jako sanskrtské ádharam. Podobně germánské hel pochází z „ukrytý“.

3 Trní a kopřivy můžou být také ochranou návu před čarodějnicemi a jinými zlovolnými bytostmi.

4 Převzato z WEST, M. L, Indo-European Poetry and Myth, Oxford University Press, 2009, s. 395-396, píseň pochází z díla Epistula de sacrificiis et idolatria veterum Borussorum (List o obětováních a modloslužbě dávných Prusů) luteránského teologa Jana Maleckého z roku 1551. Má se však jednat o píseň běloruskou. Vlastní překlad z angličtiny.

5 Slovo děd v tomto případě přímo nesouvisí s pohlavím či stářím zemřelého, nebo druhem příbuzenského svazku k živému.

6 Z praindoevropského kořene *wel (případně *ṷel) který mimo jiné znamená právě pastvinu jsou odvozena jména jako Élysion a Valhalla.

7 K etymologii slova návi lze doporučit tento článek z časopisu Naše řeč: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3603

8 Právě skot byl ve slovanské společnosti měřítkem majetku jednotlivce či skupiny. Bohatství ale ostatně souvisí i se světem mrtvých, protože ten je jeho zdrojem, což se nejasněji ukazuje u drahých kovů nebo u podzemních pokladů.

9 Představa draka žijícího se svým pokladem v jeskyni je vlastně odvozená od hadí přirozenosti podsvětí, které je zdrojem veškerého bohatství. Ve slovanském lidové tradici je svět mrtvých silně spojován právě se zlatem.

10 Devět a také třikrát devět patří k nejposvátnějším indoevropským číslům a objevuje se v mnoha epických dílech.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s