Pohanství etnické a pohanství lokální

Kulturní pluralismus a mnohojazyčnost jsou planetární normou. Hledáme rovnováhu mezi kosmopolitním pluralismem a hlubokým vědomím příslušnosti k místu. Ptáme se, jak může celá lidská rasa znovu získat právo na sebeurčení v místě po tolika staletích, kdy ji o ně připravila hiearchie, případně centralizovaná moc. Nepleťme si to však s ‚nacionalismem‚, který je pravým opakem, podvodem, loutkou v rukou Státu, rozšklebeným duchem ztraceného společenství.

Gary Snyder, Praxe divočiny

Pohanství, především v kontinentální Evropě, je často chápáno jako etnické náboženství. Bohové se sdružují do panteonů podle toho jakým dávným lidem byli kdysi uctíváni a po hned jejich boku stojí naši pokrevní předci. Etnikum, národ a rasa jsou slova která se často objevují v diskusích novopohanů, ale je otázkou zda má část těchto debat vůbec smysl. Mnozí považují etnicitu za něco vrozeného, inherentního a zároveň exaktně měřitelného, snad úzce souvisejícího s geny.

Nejjednoduší bývá ztotožnění etnicity s jazykem. Rodilí mluvčí češtiny jsou v první řadě Čechy, v další Slovany a nakonec Indoevropany. Tento názor je ve slovansky mluvících rozšířen především mezi rodnověrci, ale odhaduju že se objevuje například i v germánských zemích mezi vyznavači Ásatrú a jiných forem germánské tradice. Jenže on jazyk s etnicitou souvisí celkem volně, nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě angličtina, která je rodným jazykem celé plejády etnik.

Další tedy tvrdí že etnicita je v genech, krev předků nám stále proudí žilami a určuje k jaké skupině patříme. Geny jsou však exaktním fenoménem, zatímco etnicita je záležitostí především sociální. Skutečně věříte tomu že předkřesťanská kultura je ukryta v našem genofondu ? Že existují geny pro uctívání Peruna nebo Frigg ? Když to takhle napíšu asi to každému přijde absurdní, ale taková představa je ukrytá v názoru že jsme všichni „od přírody“ součástí nějakého společenství. Etnikum je fenomén kulturní a sociální, je jakousi velkou rodinou, ale narozdíl od ní není založený na pokrevním základě.

Zajímavá je v tomto ohledu především hypotéza historika Florina Curty, s kterou se lze seznámit například ve sborníku „Neslované“ o počátcích Slovanů. Ta odmítá tradiční představu slovanské pravlasti kde „vznikli“ vzájemně příbuzné kmeny s jednotnou kulturou, ale ukazuje středovýchodní Evropu jako etnicky různorodou oblast, kde až během slovanské migrace v 5. století vznikla jednotná kultura nezakládající se na pokrevním příbuzenství, ale na společných zájmech. Tím v té době byly především loupěživé nájezdy do Byzantské říše. Takovému chápání „etnogeneze“ napovídá i slovanský zvyk válečné zajatce po určité době osvobodit a umožnit jim se buď vrátit domů nebo žít dále s nimi, ale už ne jako pány, ale jako „příbuznými“.

S ohledem na tyto skutečnosti se tak jeví mnohé problémy etnických pohanů jako uměle vytvořené a ukotvené v nacionálním třeštění 19. století. To zda člověk bude uctívat Týra, Velese, Taranida nebo třeba Afrodíté je tak podle mě záležitostí intuice a osobní gnóze.

Uctívání cizích bohů v pohanské Evropě

Nelze samozřejmě bagatelizovat skutečnost že předkřesťanští Evropané si byli vědomi rozdílů mezi Vlastním a Cizím. Na druhou stranu tato dichotomie nebyla pouze etnická a také nebyla nezpochybnitelná. Důvodem v náboženské praxi bylo už to že ani Bohům se nepříkládala vysloveně celoplanetární působnost. Krásným příkladem změny etnického náboženství jsou Varjagové na Rusi.

Varjagové byli skupina Vikingů která od 9. století pronikala do východní Evropy a stála u zrodu Kyjevské Rusi. Severský původ jasně ukazují jejich jména jako Oleg (tj. Helgi) nebo Igor (tj. Ingvar). Ač původně pravděpodobně uctívali stejná božstva jako ostatní Seveřané tak již na počátku 10. století uctívali slovanské bohy Peruna a Velese. Mezi božstvy Kyjevské Rusi však lze také nalézt Chorse, pravděpodobně alanské¹ sluneční božstvo jehož jméno se začalo užívat jako přívlastek Dažboga, a Veles byl zase podle pramenů ctěn i Čudy.² Vyčítat tak někomu že uctívá germánské, nebo naopak slovanské, bohy kvůli jazyku kterým mluví nebo kvůli národnosti jeho nejbližších předků je tak poněkud úsměvné.

V druhém století před naším letopočtem byl zase v Římě na popud delfské věštírny zaveden kult Kybelé, frýžské³ Velké matky. Na tuto bohyni, stejně jako jiná mysterijní božstva, pohlíželi sice Římané s jistým podezřením, ale přeci jen pro ně byla i domácí. Podle zakladatelského mýtu jeho města totiž jejich prapředek Aeneas pocházel také z Malé Asie, z Tróje. To že moderní historiografie a genetika nevidí římskou pravlast v dnešním Turecku žádnou roli samozřejmě nehrálo.

Z těchto faktů lze odvodit že kmenová příslušnost patřila k nejdůležitějším věcem v životě předkřesťanských obyvatel Evropy, ale že slepá honba za etnicitou našim předkům vlastní nebyla. To že se universalismus v Evropě rozvinul až s křesťanstvím neznamená že naše země byly v pohanské době neprodyšně odděleny fiktivními hranicemi jak by si přáli militantní nacionalisté.

Lokální tradice

Odprostit se od otrockého držení se etnicity má obzvláštní smysl u nás ve střední Evropě. České země nejsou pouze krajinou kterou osídlili Keltové, Germáni i Slované, ale také místem jehož hranice nebyli daleko od kmenů baltských, sarmatských a dáckých. A rozhodně nelze zapomenout na všechny bezejmenné národy které zde žili od paleolitu až do etnogeneze Keltů v 5. století před naším letopočtem. Zároveň nelze odhodit veškerou kulturu která se objevila po pádu staré víry. To že Bohové nebyli uctíváni a duchové a předci ztratili část svého lesku neznamená že přestali existovat a mluvit k nám.

Mnohé z toho co se nám z minulosti dochovalo nelze spojit s žádným národem. Duchové ať už vzešlí z přírody samé nebo z těch co v naší krajině byli před námi jsou prostě záležitostí lokální. I svátky které slavíme nejsou etnické, etnografové se kdysi snažili dokázat opak, ale zjistili že prakticky neexistují rozdíly mezi tím jak byly slaveny Čechy a českými Němci. Neexistuje tak pouze tradice slovanská a germánská, ale i tradice středoevropská a není s těmi etnickými v rozporu.

Proto by jsme pro své Bohy a pokrevní předky něměli zapomínat pro ty z duchovních bytostí které jsou svázány s naším domovem a ostatně i místem kde třeba zrovna dočasně přebýváme.

Dorian

1Iránský národ obývají Kavkaz

2Souhrné staroruské označení pro ugrofinské kmeny

3Starověký maloasijský národ blízký buď Thrákům nebo jiným anatolským národům