Jak jsme si vymysleli slunečního Lugha

Lugh, známý pod přízviskem Lámfada „Dlouhá ruka“, je dobře známý irský bůh a jeden z legendárních králů božského lidu Tuatha Dé Danann. Mnoho lidí ho však bezdůvodně chápe jako boha slunce, ačkoliv typově odpovídá zcela odlišným božstvům, především Ódinovi.

Kořeny této Lughovy solarizace leží už v náboženství Římské říše na jejím sklonku, kdy se do středu kultu dostalo Nepřemožitelné Slunce – Sol Invictus a z posledních sil bojovalo s vítězícím křesťanstvím. Tento zoufalý boj poznamenal chápání domorodých evropských náboženství učenci, ať už křesťanskými nebo později sekulárními, tím že byla vnímána především jako kulty slunce. Max Müller, významný mytolog a lingvista působící v druhé polovině 19. století, zašel dokonce tak daleko že solarizoval téměř celé pantheony a vykládal mýty i pohádky jako alegorie o pohybu Slunce v průběhu dne a roku. A tak když přišel mezi tehdejšími učenci na řadu Lugh, který moc nezapadal do jejich božských škatulek, nabízelo se spojit jeho jméno s praindoevropských a z nepříliš významného detailu zářící tváře udělat další důkazy jeho sluneční povahy.

Nepřemožitelné Slunce – předobraz „pohanského uctívání Slunce“

Jenže tito, dnes už dávní, učenci se mýlili. Indoevropské mytologie jsou fascinovány denním světlem a žárem, ale to zpravidla nevedlo k bůhvíjaké pozici solárního božstva. Není to vlastně nakonec překvapivé, v tomto ohledu se lze shodnout s dumézilovci na tom že hlavními třemi okruhy indoevropské společnosti a posvátna bylo zemědělství, válka a kombinace rituálu, práva a poesie. Dnes sice víme že Slunce zajišťuje existenci rostlinného života, ale přesto ho naši předci se zemědělskými úspěchy nijak zvlášť nespojovali. Mircea Eliade upozornil na zajímavý fakt že sluneční kult je spojen se společnostmi které mají silnou centrální vládu reprezentovanou panovníkem božských kvalit. To dobře sedí na Egypt, staré Mexiko, Inckou říši nebo císařské Japonsko, nebo co se indoevropských kultur týče na helénistické Řecko a císařský Řím, nikoliv však na keltské náčelníky setrvávající ve stavu nezkaženého barbarství, jejichž oblíbenou zábavou byly krádeže dobytka.

Kromě irského Lugha je nutné se zastavit u jeho kontinentálního protějšku, galského boha jménem Lugus, po němž je pojmenován například dnešní Lyon. Víme toho o něm docela málo, ale nejde nevzpomenout na Caesarovu zprávu že Galové mezi všemi bohy ctí Merkuria – který prý vynalezl všechny řemesla. A irský Lugh je Samildánach „mistr všech řemesel“. Ztotožnění galského Merkura a Luga sice není zcela jisté, ale je velmi pravděpodobné. Nelze však zapomínat na to že tento Merkur nebude nejspíše stejný s předžvýkaným Merkurem a Hermem z populárních publikací o antické mytologie.1 Ještě bych dodal že slunečním bohem Galů byl pravděpodobně Belenus a nejsou náznaky že by byl snad s Lugem totožný.

Pro lingvisty není lákavý ani výklad jména Luga z výše zmíněného *leuk „světlo“, protože hlásková změna indoevropského -k- na keltské -g- se nikde neobjevuje. Etymologie jména však zůstává stále nejasná, zajímavou paralelou je však galské loug „havran“, nebo indoevropského *leugh – spojené zase s přísahou či jejím porušením.

Nakonec se zbývá podívat na irského Lugha, který se podobá Ódinovi v zarážejícím množství věcí:

  • Ódin je vládcem severského panteonu, Lugh se stane králem božských Tuatha Dé Danann.
  • Lugh, respektive, Lugus byl Římany ztotožňován s Merkurem, Ódin taktéž
  • Oblíbenou zbraní obou je kopí, slavné natolik že má vlastní jméno.
  • Oba používají havrany jako své špióny.2
  • Oba jsou velkými válečníky, čaroději a básníky
  • Lugh má při bitvě s Balorem při čarování zavřené jedno oko, Ódin má své čarovné dovednosti díky tomu že obětoval jedno své oko.Nic samozřejmě není tak prosté. Část těchto společných rysů může být dílem náhody a bylo by určitě špatné chápat Lugha pouze jako Ódina v irských kulisách. Zajímavá je paralela mezi těmito bohy a řeckým Apollónem, bohem básnictví a magie spojeným s havrany a už v Homérově době známým jako Foibos „Zářící“, který později uzurpoval Héliovu pozici boha slunce. Sluneční Lugha to však nejspíše nezachrání, Apollón je také bohem jehož šípy sesílají na lidi nemoci a zároveň velkým léčitelem, což je tatáž vlastnost co má Rudra „Surový, Hrubý“ známý z védské Indie, dnes hinduisty uctíváný jako Šiva. Mezi těmito bohy je Apollón jediným se slunečními atributy a nelze nevzpomenout na to že Galořímané neztotožnili Apollóna s Lugem, ale s Belenem.

Nelze nevzpomenout na pozdějšího Herma Trismegista, bájného tvůrce hermetických věd

2 Vzhledem k závažnosti této podobnosti však dodávám že se mi nepodařilo dohledat primární text kde jsou havrani v souvislosti s Lughem uváděni.

Reklamy

Kalinový most

Kalina obecná, latinsky Viburnum opulus, je velký keř s bílými květy, který má své významné místo ve slovanské lidové kultuře. Je od ní odvozeno jedno ženské jméno, ale nemá, i pro svou jedovatost významnější místo v lidovém lečitelství. Předky však nezaujala pro své krásné rudé plody, které si svou barvu zachovávají i během zimy.

75798629-kalina-winter-covered-with-inam

Její skutečný význam je slyšet již ve jméně tohoto keře, který roste na vlhkých – tedy kalných, místech, jak ukazuje jedna česká lidová píseň:

Proč, kalino, v strouze stojíš,
proč, kalino, v strouze stojíš,
zdalipak se sucha bojíš?

Já se sucha nic nebojím,
já se sucha nic nebojím,
kde jsem vzrostla, tam já stojím.

Vlhá místa jako bažiny a močály představují svět odlišný od lidského náležející démonům a duchům mrtvých. Pak je nasnadě proč se to v ruských bylinách jen hemží kalinovými mosty a kalinovým je tam nazýván každý dobrý most. Samozřejmě vzhledem k tomu že je kalina keř, nikoliv strom se dřevem vhodným na stavěním mostů, jednalo se původně nejspíše o jakési hatě.

Motiv takového mostu jako cesty do jiného světa se plně rozvíjí ve východoslovanské pohádce O boji na kalinovém mostě, která vypráví o třech nevlastních bratrech, kteří byli počati když carevna, kuchařka a kráva ochutnaly kouzelnou rybu.1 Všichni bratři se společně vydávají porazit zmeje-draky, kteří se dostávají do světa lidí přes čistý Kalinový most vedoucí přes řeku Smorodinu.2 S hrozivými draky3 bojuje pouze nejmladší Ivan Bykovič a tím může pohádka končit. Někdy ještě následuje výpad na nepřátelské území kde dračice pláčí nad tím že Bykovič udělal z jejich dětí sirotky a plánují se lidstvu pomstít.

rer
Nikolaj Rerich, Vítězství

Zajímavé jsou však ještě verze kde Bykovič v zemi draků neuspěje a utíká, zatímco bratři jsou zpravidla sežráni. Skrývá se v kovárně božích kovářů Kuzmy a Demjana,4 kteří v některých pověstech bojují s drakem samostatně, která je kamenná a má železné dveře. Kováři tvrdí že dveře nejdou otevřít a navrhují tak drakovi aby se jimi prolízal a že mu poté vloží oběť na jazyk. Když nestvůra na jejich lest přistoupí uchopí jej Kuzma a Demjan rožžhavenými kleštěmi za jazyk, zapřáhnou do pluhu a oborají Kyjev či celý svět. Nakonec povolí zmejovi odpočinek a napití se z moře, přičemž drak pukne a z jeho těla vylezou hadi, žáby, mouchy a jiná „havěť“.

Obkroužení světa objevující se v závěru tohoto příběhu má obrovský kosmologický význam, je dokončením stvoření Vesmíru a oddělením lidského a nelidského, při kterém se z pustiny – nezemě, stává kulturní krajina – země.

1 Kuchařka může být nahrazena služkou či dvorní dámou, kráva kobylou, fenou či jiným domácím zvířetem, v jedné verzi i prostou dívkou. Nejčastější verze kdy je matkou nejmladšího hrdinu krávy snad může navazovat na hromovládce jako potomka nebeské krávy – bohyně země a nebeského býka – boha nebes. Hrdina v jedné verzi má též železnou palici – typickou zbraň hromovládce, a postroj z lýčí – snad může existovat nějaká souvislost s lýčenými střevíci českých knížat.

2 Smorodina „Páchnoucí“ je někdy popisována jako ohnivá řeka, nejspíše představuje řeku mrtvých oddělují svět smrtelníků od světa jiného.

Draci nesou v některých verzích zajímavé nebeské znaky, mají čelo ozdobené zlatý měsícem, hvězdy na slabinách či zlatou hřívu a samozřejmě několik hlav.

4 Svatí Kosma a Damián, patroni lékařů, někdy splývající do jedné postavy pod jménem Kuzmodemjan.

Svarožič – pán Tří ohňů

Svarožič je znám jako především jako kmenové božstvo polabských Ratarů ctěné na sakrálním hradišti Riedegost. Dětmar z Merseburku na počátku 11. století o něm napsal následující:

V kraji Ratarů stojí hrad jménem Riedegost. Je trojrohý, se třemi branami a obklopuje ho hluboký prales netknutý místními obývali a ctěný s velikou úctou. Dvě brány se otevírají všem příchozím, třetí, nejmenší z nich, je obrácena k východu a vychází z ní stezka, která vede k nedalekému jezeru, jež na pohled budí děs. V hradu se nalézá jen jediná, ze dřeva umně zbudovaná svatyně, jež stojí na základech z rohů různých zvířat. Zvenku ji zdobí rozličné podobizny bohů a bohyň, podivuhodně vyřezané, jak se pozorovatelům jeví. Uvnitř pak stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem , a jsou strašlivě oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic (Zuarasici) a především jej všichni pohané zbožňují a uctívají. Také [tam jsou uloženy] jejich zástavy používané pouze v případě válečné výpravy, kdy jedině mohou být vyneseny ven pěšími bojovníky.

Tento Svarožič byl nejspíše bohem lokálním, který reagoval na potřeby kmenových elit a tak se stal především božstvem válečným. Východoslovanské prameny však napovídají něco jiného. V těch je Svarožič bohem ohně. V tomtéž prostředí je svým jménem, které nejspíše znamená „syn Svarogův“ spojen se Svarogem. Toho dochované prameny přirovnávají k řeckému Héfaistovi a přisuzují mu otcovství Dažboga, boha slunce. Svarog však nemusí být nutně či pouze božským kovářem, ale může se jednat o unaveného nebeského boha, který stejně jako jeho další indoevropské protějšky ustoupil do pozadí, a na jeho místo nastoupili aktivnější bohové druhé generace.

Uvedené informace by také mohly napovídat že Svarožič a Dažbog jsou totožná božstva, tak tomu však vůbec nemusí být. Vystupují vedle sebe ve stejných textech, bez toho aby splývali a vlastně není důvod proč by ve slovanské tradici byl bůh ohně a bůh slunce identický. Navíc není také důvod aby měl Svarog pouze jednoho syna, pokud je opravdu nebeským bohem bude jeho potomkem pravděpodobně i Perun. Tito tři božští synové by pak odpovídali védské triádě bohů ohně pozemského, slunečního a hromového.

Přirozenost ohně

Praindoevropština zná pro oheň dvě slova, jedno pro „životný“ či „aktivní“ oheň které zní *hngwni a druhé pro oheň který takové vlastnosti nemá a zní *péhur. Z prvního vychází kromě českého oheň, také sanskrské agni nebo latinské ignis, z druhého zas řecké pur/pyros, anglické fire nebo praslovanské pyr „zbytky ohně, popel“. Z posledního uvedeného vychází český archaismus pýřit se „červenat se“, nijak však nesouvisí s travinou pýrem ani pýřím ve smyslu chmýří, může však snad souviset s upírem, protože jeho kůže je v tradiční podobě zarudlá, nikoliv bledá.

Úcta k ohni je u Slovanů dobře doložená, podle muslimských pramenů byl Oheň a Slunce jejich „hlavní božstvy“,1 ale je uváděna i českých a východoslovanských pramenech. Přetrvala i v lidové kultuře, ačkoliv křesťanství má tendenci spojovat oheň s Ďáblem a peklem. Za živý či svatý oheň byl v lidové kultuře označován takový který byl rozdělán pomocí dřívek či křesadla. Ohni se obětovalo, žehnalo, přenášel se do nového příbytku a neměl nikdy vyhasnout. Pokud však byl hašen tak chlebem a solí. Měl především očistnou funkci a chránil před démony, což se odráží například ve zvycích předvečeru prvního máje. Symbolicky mohl být oheň zastoupen žahavou kopřivou. Nutno však podotknou že podobné představy nejsou čistě slovanské, ale jsou známy po celé Evropě

Božský oheň

Známe celou řadu indoevropských božstev ohně, ta se však výrazně liší jak jmény tak svojí ustřední funkcí. Můžeme mezi ně řadit především védského Agniho, perského Átára, řeckou Hestii a Héfaista, římskou Vestu a Volcāna, skythskou Tabiti, severského Lokiho/Logiho a baltskou Jaugabis.

Poněkud matoucí může být v rozklíčování řecký Héfaistos, známý z klasické mytologie především jako bůh kovářství. Jenže tato funkce nejspíše nebyla jeho původní a jeho jméno může souviset s řeckým výrazem pro obětní či pohřební oheň. Bohové a hrdinové kteří jsou kováři a řemeslníci jako védský Tvaštr nebo severský Völundr jsou pravděpodobně odlišní, i když přirozeně měli tendenci s bohy ohně splývat. Ostatně s kovářstvím a řemeslem bylo spojováno jiné „horké“ božstvo a to irská Brigid, původně bohyně jitra.

Oheň je však především ústředním prvkem a ochráncem domova, dokonce i symbolickým středem vesmíru.2 To vyjadřují především bohyně Hestiá a Vesta, kterým odpovídá skythská Tabiti a litevská Pelengabija. Zdá se tak že ve v některých tradicích bylo božstvo ohně uctíváno ve své ženské podobě jako posvátné teplo domova. Tento aspekt však nezmizel ani u mužských ohnivců, i Agni je titulován dámpati „pán domu“ a domovská funkce ohně je velmi silná ve slovanské lidové tradice, kde je oheň mužský.

Védský Agni je zase cestou mezi bohy a smrtelníky, božím poslem a veleknězem, který zajišťuje že oběti se dostanou ke svým příjemcům. Stejně jako Ušas, bohyně úsvitu, se každý den znovu rodí a to při rozdělávání ohně a proto je zároveň mladý i starý. Pod jménem Kravjád „požírač masa“ stravuje v podobě pohřebního oheň tělo zemřelého a provází ho do nebes, což připomíná řecké ztotožnění obětního a pohřebního ohně. Je také ze všech bohů lidem nejbližší.

Slované

Svarožič by tak snad mohl být formou dávného indoevropského božstva obětního, pohřebního a domácího ohně. Jméno či spíše titul Radegast-Radhošť, obvykle přiřazované Svarožičovi může odrážet jeho charakter domácího božstva, ale ve svém dvojsmyslném významu také znamat toho kdo „je rád hoštěn („lidmi“) a zároveň „rád hostí (bohy)“. Byl by tak pánem středu světa – ohně domácího v mikrokosmu a ohnivé stezky napříč světy v makrokosmu, a nejbližším z božstev které nám zprostředkovají kontakt s božským světem, jako je Veles a Dažbog.

1Zjednodušení slovanského náboženství na ctění Slunce a ohně může být u těchto autorů jakýmsi interpratio persiana – důsledkem jejich znalostí perského zarathuštrismu.

2Vestin chrám v Římě byl výjimečný svým kruhovým tvarem, Jean-Pierre Vernant považuje řeckou Hestii ve své Hestiá a Hermés za principielní božstvo nehybného středu.

Vynášení Smrti

Topení Smrti či Morany je českém prostředí velmi známým obřadem symbolizujícím konec zimy a očisty od starého, nečistého a nemocného. Je znám také dalším Západoslovanům, tedy Slovákům, lužickým Srbům a Polákům, ale i Němcům a to pod názvem Todaustragen , kde se však nejspíše jedná o slovanský vliv. Velmi podobné zvyky jsou však známy z velké části Evropy a proto se v článku krátce zaměřím na dva prvky originální: konání v době rovnodennosti a topení. Kromě toho se rozeberu na samotnou Moranou, často v obecném povědomí chápanou jako slovanskou bohyni, a méně známý zvyk přinášení Léta.

Topení postavy zosobňující Smrt je v Čechách doloženo již k roku 1366 v církevní zápovědi tohoto zvyku. To svědčí nejen o tom že se jedná s největší pravděpodobností již o předkřesťanskou praktiku. Zákazy byly často opakovány a až v 19. století zvyk začal upadat a získal na charakteru dětské, hlavně dívčí, žebravé koledy. Přesto existuje nepřerušená tradice v některých místech Moravy a Slezska, ale také v jihočeské Vlatiboři. Na konci 19. století byl však obřad ovlivněn osvětovými a národopisnými spolky či učiteli a jejich dobovým pohledem na svět.

Ještě je nutno upozornit že topení Smrti a postava Morany se dotýká možná nejsložitějších témat ve výzkumu slovanského náboženství. Prvním je původní datace svátků přechodu zimy a léta, které jsou v doložené lidové kultuře slaveny od Nového roku do svatojánské noci a lze jen těžko zjistit jak se jejich načasování změnilo pod vlivem křesťanského kalendáře. Druhým je hypotetická bohyně která nese jak sluneční tak podsvětní rysy, nejčastěji snad nazývaná Ladou.

Morana

Figurína o které je tento článek má řadu jmen, v základu jde však o variace na jména Morana a Smrt, přičemž první z nich se spíše ve východních oblastech obývaných Západoslovany, což naznačuje že je nejspíše také starší. Původ jména Morana a jeho starší formy Morena je průhledný, vychází z praslovanského *mьrtь „smrt“ a to zase z praindoevropského *mer ve významu zemřít. Stejného původu je také české mor, mrtvý nebo umořit, ale i z indoevropského kořene vychází další výrazy pro smrt jako je latinské mors a sanskrtské mára nebo anglické murder „vražda“. Ne zcela zjevné je, že i jméno Smrtka je přibuzné, znamená totiž doslova dobrou, tedy přirozenou smrt a v praslovanštině znělo nejspíše sъmьrtь. Za zmínku by ještě stál praindoevropský kořen *mor „zlý ženský duch“ ozývající se v českém můra, anglickém mare,1 nebo ve jméně irské Morrigán „přízračné královny“ a taktéž indoevropský kořen *móri „moře“ ozývající se v českém moře.

Etymologie nám napovídá jak si stála tato postava v symbolickém světě předkřesťanských Slovanů. Jméno naznačuje že je spíše spojena s násilnou či nepřirozenou smrtí a blízkost s výrazem pro můru ji snad spojuje se zlými ženskými duchy, tedy čarodějnicemi symbolicky ničenými či odvracenými při mnoha obřadech podobných topení Morany, včetně filipojakubské noci. Spojitost s mořem se zdá méně jasná, ale nesmíme zapomínat že v slovanských představách je podsvětí často umísťováno za moře. Ještě je nutno zmínit že jméno Morana vedlo v křesťanských dobách k podivuhodnému splynutí se světicemi jako je Panna Maria nebo svatá Marina, z čehož také vychází sousloví jako „Mařena překrásná“ nebo „klíčnice nebes“.

Nakonec k otázce zda byla Morana skutečně bohyní. V 19. století jí byla tato funkce přisuzována na základě českých glos ze středověkého latinského slovníku Mater Verborum připisovaných mnichu Vacerádovi. V těch je Morana ztotožněna s Proserpinou (Persefoné) a Hekaté, ale všechny tyto mytologické glosy, uvádějící například také podivuhodná božstva jako Chlipa, Krt nebo Stračec, jsou podvrhem Václava Hanky, autora známých Rukopisů. Můžeme se však myslet že Morana byla ctěna Slovany jako bohyně i bez tohoto podvrženého důkazu ? Jako bohyně smrti a zimy asi nikoliv, samostatné božstvo smrti, nemluvně o božstvu zimy, nemá v indoevropských panteonech většího významu, i když v nich nalezneme celou řadu podsvětních božstev. Vládcem světa mrtvých je však Veles a aby byla Morana bohyní musela by v podsvětí zaujímat nějakou jinou specifickou funkci.

Morana však můžeme nějaký vztah k výše zmíněné bohyni, kterou budu pro zjednodušení nazývat Ladou. Ve slovanském folklóru totiž nalezneme řadu ženských postav, které nesou rysy božstva, ale neodpovídají archetypu Velké matky, jež zaujímá prameny doložená Mokoš. Některé z nich odpovídají nebeské a ohnivé bohyni lásky, tedy archetypu bohyně úsvitu, další jsou spojeny s plodnostními bohy jako je Jarun. Druhé jmenované, například chorvatskou Maru, Michal Téra srovnávaná s řeckou Ariadné a Médeiou. A nelze také zapomenout na ruskou Marju Morevnu, válečnickou královnu, která zajala svého podsvětního nepřítele či nápadníka a její jméno je pozoruhodně blízké západoslovanské Moraně. Rozluštění jak to s touto bohyní či bohyněmi je však stále čeká v nedohlednu.

Jarní rovnodennost

Smrt byla vynášena buď na čtvrtou neděli postní (tzv. Družebnou, letos 11. března) či ještě spíše na pátou neděli postní (tzv. Smrtnou, letos 18. března), případně i na Květnou neděli, tedy poslední před Velikonocemi, letos tedy 25. března. Toto datum je evropských zvycích „ničení nepřítele“ originální, protože zpravidla tyto obřady zpravidla spadaly buď na přelom masopustu a postního období (tedy o čtyři až pět týdnů dříve) nebo až na filipojakubskou či dokonce svatojánskou noc. Zároveň se asi nejedná o vliv křesťanského kalendáře, protože tyto postní neděle nemají většího liturgického významu a snad tedy byla původním datem obřadu opravdu jarní rovnodennost.

Topení

Figurína symbolizující negativní síly také není v podobných rituálech také zpravidla topena, ale spíše pálena nebo pohřbívána, případně roztrhána či hozena ze skály. To napovídá že akt hození do vody měl v západoslovanském prostředí určitý symbolický výklad. V raném novověku se rozšířil názor polských kronikářů že zvyk je odrazem topení pohanských model během polské christianizace, těžko by však takový obyčej zakazován církví, nemluvně o tom proč by byla topena zrovna Morana a nikoliv zjevná božstva jako Perun a jiná.

Oběť utopením má v indoevropské symbolice své zvláštní místo, nejspíše spojené především s plodností. Tímto způsobem bylo obětováno například germánské bohyni země Nerthus, ctěnou u Baltského moře a jejíž severským protějškem je, ač to z ní zvláštně, severský bůh moře Njörd. Topením bylo obětováno také severskému Freyovi a galské Teutatisovi, jehož funkce pravděpodobně byla ochrana kmene. V tomto ohledu nelze zapomenout že podsvětí je ve správných chvílích zdrojem vší plodnosti a Morana – vyčerpaná plodnost se touto cestou navrací zpět do země mrtvých.

Vody, či přesněji řečeno Kosmické Vody, mají však ještě jeden klíčový význam. Na počátku stvoření, které můžeme do jisté míry ztotožnit s počátkem světlé poloviny roku, Hromovládce poráží hada či draka který zadržuje Kosmické Vody a tak dává životu vniknout do stvořeného světa. Samozřejmě nelze v tomto ohledu považovat Moranu za hadí postavu a považovat ji za Perunova protivníka. Lze tu však vidět symboliku jarního znovustvoření světa kdy osvobozené Vody odnášejí svět starý, včetně smrti a nemoci.

Líto

Všeobecně méně známým zvykem spojení s vynášením Smrti, ačkoliv na mnoha místech déle se udržujícím, je přinášení Léta. Jedná se o stromek či ratolest zvanou například líto, májka, jedlička či krasna, ozdobený stuhami, svatými obrázky nebo bílými či malovanými vyfouknutými vejci. Toto líto se v obci Rajnochovice na Kroměřížsku umísťovalo dokonce na vrcholek máje stojícího až do Velikonočního pondělí. Historicky je tento zvyk doložen z konce 16. století Danielem Adamem z Veleslavína a to právě v souvislosti s vynášením Smrti. Někdy však bylo léto přinášeno do vsi až později, zpravidla po týdnu.

Už sám název tohoto objektu naznačuje že původně bylo léto označením celé světlé poloviny roku, tedy dnešního jara i léta. Celá jeho symbolika je však ještě více nejasná než v případě Smrti, snad má souvislost se Sluncem díky svému kulatému tvaru. Zajímavý je však občas se vyskytují zvyk kdy je Morana oděna do pěkných šatů, které si před jejím ničením obléká dívka vedená jako Léto zpět do vesnice.

Literatura

Významný český etnolog na přelomu 19. a 20. století napsal dvě významné práce o tomto zvyku, jedná se o studii Vynášení „smrti“ a jeho výklady, starší i novější, uveřejněnou v časopise Český lid, a o část z jeho monumentálního díla Veselé chvíle v životě lidu českého nazvanou Smrt neseme ze vsi…pomlázka se čepejří. Oboje lze nalézt zdarma na internetu:

http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid02/index.htm

http://www.nulk.cz/ek-obsah/veselechvile/sv3/

1Ve významu noční můry, mare ve významu kobyly je pravděpodobně odlišného původu

Marja Morevna

Marja Morevna neboli Smrt Kostěje nesmrtelného je jedna z nejznámějších ruských pohádek, klasický příběh o cestě hrdiny který aby získal svou lásku musí porazit nelidské monstrum. Téměř stejná pohádka je však známa i u nás, jmenuje se O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku zpracovaný Boženou Němcovou, v kterém však není věznitelem hrdinovy nevěsty Kostěj ale ohnivý král. Dnes tento příběh známe především z filmového zpracování Princ a Večernice z roku 1978.1

Příběh Marji Morevny převyprávím podle knihy Peříčko Finista, jasného sokola z roku 1985 doprovázené ilustracemi Ivana Bilibina. Přestože převyprávění v této publikaci nebudou vynikat autenticitou tak ilustrace jsou opravdu skvostné a doporučuji si ji koupit, dá se koupit za směšnou částku kolem čtyřiceti korun.

V jednom carství, dalekém carství žil carevič Ivan se svými třemi sestrami. Jeho umírající rodiče mu přikázali provdat své sestry za prvního ženicha který o ně požádá. Těmi se stanou sokol, orel a havran měnící se ve švarné mládence kteří si je odnesli do svých carství. Ivan si však po svých sestrách stýská a tak se vydá se do světa kde dorazí na pole mrtvých mužů. Všechny pobila Marja Morevna, krásná královna a válečnice, které se Ivan zalíbil a tak si jej tedy u sebe nechala. Po čase se zas vypravila do války a Ivanovi nakázala že do jedné jediné komory v paláci nesmí nahlednout. Jak už se tak stává tak carevič svou ženu neuposlechl a nalezl uvězněného Kostěje, kterého nevědomky osvobodil. Ten jako vichr vyletěl oknem, uchvátil Marevnu a odnesl do svého sídla.

Zoufalý Ivan se vydal Marju osvobodit a po cestě se setkal se svými švagry. Nakonec Marju nalézá, ale Kostěj má tak rychlého koně že královnu vždy získá zpět. Na radu svých švagrů se tedy Ivan vydává získat koně ještě rychlejšího a toho nalézá u baby Jagy a lstí jej získává. Poté už nemá problém Marju osvobodit a Kostěje zabít.

Motivy a významy

Marja Morevna se jako každá dobrá pohádka svou poetickou silou každému výkladu vzpírá, ale její bohatost a podivuhodnost zase k zkoumání svádí.

Nejvýraznější postavou je sama eponymní Marja, královna a válečnice, která v české verzi navíc vládne kouzelným mečem. Svou válečnickou povahou Marja připomíná poljanice z ruských bylin. V nich se také objevuje motiv, známý z české verze, manželství po poražení hrdinou v boji. Před svým únosem se chová naprosto dominantně a při své válečné výpravě svěřuje Ivanovi své hospodářství.2 Stejně jako ve francouzské pohádce Modrovous se zde poté objevuje motiv zakázané komnaty, která obsahuje temné tajemství. Po svém únosu však své specifické rysy Marja ztrácí a stává se typickou „dámou v nesnázích“.

Tyto zvláštní rysy samozřejmě svádí k tomu chápat Marju Morevnu jako přežívající obraz nějaké slovanské bohyně. Jméno Marja nemusí být nutně pouze ruskou verzí hebrejského jména Maria, respektive Mirjam, ale může také odkazovat praindoevropské *mer a praslovanské *merti úzce související se smrtí. Přízvisko Morevna by zase mohlo souviset s ruským море „moře“, které taky ve slovanském tradici souvisí se smrtí, protože podsvětí leží za mořem či v jeho hlubinách. Snad je tedy Marja vzpomínkou na bohyni svázanou s podsvětím a válkou, nikoliv však typu vládkyně mrtvých jako je severská Helja, ale spíše blízkou bohyni úsvitu související jak s vodou tak s ohněm.

Otázkou je také jestli do tohoto příběhu patří Kostěj. Ten totiž má v pohádkách Kostěj Nesmrtelný a Žabka carevna svojí smrtelnost ukrytou mimo své tělo a hrdina musí složitě vyzvědět jak jej zahubit. V Marje Morevně však Kostějovi hlavu rozbije kůň a Ivan jej dobije kyjem.

Zajímavé je v tomto ohledu česká verze. Tam je Kostěj nahrazen ohnivým králem, který se do princezny také zamiloval, ale jelikož ta porazila jeho vojsko byl jí zajat. Myslím tedy že postava Kostěje byla přidána do příběhu později a na jeho místě stála nějaká podsvětní postava, neúspěšný nápadník mocné královny Marji.

Odkazy

Marja Morevna má samozřejmě řadu zpracování, stejně jako její český protějšek, rád bych však připomenul především román americké spisovatelky Catherynne M. Valente Nesmrtelný příběh. Ten je vyprávěn z pohledu Marji, mladé dívky v porevolučním Petrohradu, kterou si Kostěj odnáší na rajský ostrov Bujan. Je to příběh nezvykle poetický a tragický, ve velké míře měnící původní role, ale především je to nejlepší román co jsem za posledních pět let četl.

Recenze na Nesmrtelný příběh

https://kultura.zpravy.idnes.cz/nesmrtelny-pribeh-03s-/literatura.aspx?c=A140224_115021_literatura_ts

Česká verze pohádky od Boženy Němcové

https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/77/14/o_slunecniku_mesicniku_a_vetrniku.pdf

Článek na tradicionalistko-nacionalistickém webu o Princi a Večernici, přesto zajímavý

https://slavonie.wordpress.com/2013/11/01/princ-a-vecernice-restaurace-zlateho-veku/

1Princ a Večernice se od své předlohy liší především tím že princezna válečnice je nahrazena Večernicí a tím že hlavní antagonista – Mrakomor, je pouhou zkouškou hrdinových švagrů, nikoliv reálnou hrozbou.

2V české verzi je princezna dominantní o poznání méně a odjíždí z důvodů které nechce vyjevit.

Bukvice, ufoni a slovansko-árijské védy

Tento článek je necenzurovaná pravda, to mi můžete věřit !

Na české duchovní scéně se rozmáhá duchovní směr védismu. Zatímco před deseti lety šlo jen o obskurní zajímavost z Ruska, dnes zdá že se toto hnutí rozmáhá i u nás. Se slovanskou tradicí a rodnověřím má vlastně společného jen málo, vychází spíše z teosofie obohacené o slovanskou terminologii a symboliku. Na druhou stranu je svými vyznavači prezentováno jako autentická, respektive ta jediná autentická, slovanská víra a mnoho z jeho prvků se objevuje i v myšlení části rodnověrců.

Védismus vychází z učení „pátera Dije“ Alexandra Chinoviče který v raných devadesátých letech v Omsku založil Staroruskou Yngliistickou církev pravoslavných starověrců.1 Ústředním prvkem tohoto učení je přesvědčení o slovanské, respektive ruské, nadřazenosti založené na takzvaných Slovansko-árijských védách, novodobému a fantastickému falsu. Kromě toho v něm lze nalézt přesvědčení o kosmickém původu Slovanů,2 reinkarnaci a věčném boji světla a tmy. Z důvodů zjevného rasismu byla církev v roce 2014 zakázána. Represe proti Ynglingům vedly k postupnému rozšiřování védistického učení na Ukrajinu, do České republiky a Německa.

Védismus však neoznačuje pouze učení Ynglingů. Jako védismus slovanské náboženství označoval již na počátku 20. století Jurij Miroljubov, propagátor Velesovy knihy, a v 80. letech se toto slovo stalo oblíbeným ruskými rodnověrci pro popis jejich filosofie a světonázoru. Tento článek je však o obou těchto védismech protože přes nepopiratelné rozdíly v nich rezonují stejné myšlenky. Základem obou učení je falsum, prezentované jako posvátný text popisující starobylé dějiny Slovanů, v případě Velesovy knihy kladené přibližně do roku 1 000 př. n. l., v případě SA véd pak mnohem starší. Z těchto textů je pak odvozována idea ruské nadřazenosti.

Celá tato ideologie, jak se pokusím ukázat, upírá slovanské tradici její specifičnost a poetičnost, což nahrazuje estetickou a myšlenkou prázdnotou a především ohrožuje na životě rozdílnost evropských domorodých tradic a to jak etnických tak náboženských.

Šovinismus

védy2

Obrázek pochází z propagačního videa propagátorky SA véd Věry Ovečkové a velmi dobře ilustruje zjevný rasismus védistické hnutí. Ano, samozřejmě i v autentickém rodnověří lze nalézt rozdílného náhledy na existenci a povahu ras nebo vztah Evropy a muslimského světa, ale tohle už je přeci jenom moc.

Šovinistický pohled védistů usiluje nahradit různorodé a bohaté slovanské tradice jednotnou a chudou tradicí vytvořenou několika málo lidmi. Odmítají pohlížet na božství v lokálním kontextu, což je základním kamenem pohanství, ale preferují pohled na celou planetu, sluneční soustavu či vesmír, v čemž se málo liší od jimi tak nenáviděného křesťanství a islámu.Velkoruský šovinismus ať už politický nebo náboženský není o nic menším ohrožení tradice malých národů středovýchodní Evropy než globalizace a amerikanizace

Toto myšlení však není vlastní pouze Yngligům a části rodnověrců, předsvědčení o nadřazenosti a spasitelské roli Rusku se objevuje i jinde. Například Vladimír Putin údajně propaguje ideu Velké Tartáriehttp://aeronet.cz/news/putin-odhaluje-historii-ruska-narod-ktery-nezna-svou-minulost-nema-budoucnost-zkaza-velke-tartarie-1-cast/. Spasitelská role zase hraje velkou roli v pravoslaví, které rozhodně není návratu starých náboženství nakloněno.

Bukvice, slovanské védy a Velesova kniha

317
Védistická představa starých Slovanů

K tomu aby mohli mít védisté starobylý posvátný text bylo samozřejmě nutné předkřesťanským Slovanům pořídit písmo – bukvici. Nutno říct že že idea takového písma není nijak nová, zastával ji například již Šafařík a také existuje kniha O Slovanech úplně jinak, která tvrdí že Slované byli zotročeni Etrusky a ti jim také jejich písmo ukradli.

Idea slovanského předkřesťanského písma je však nesmyslem nejen z archeologických a historických důvodů. Indoevropané měli obecně k písmu nedůvěru, zvláště co se týče posvátných textů. Například byly písemně zaznamenány nejspíše celá staletí po svém vzniku. Slované, především polabští, měli k písmu bezpochyby přístup a přesto se zdá že neměli touhu zaznamenat svou mytologii.

Důvodem celé této aféry s bukvicí je fakt že védisté převzali původně judaistický názor který klade písmo vysoko v hierarchii posvátna. Starozákonní Bůh je Slovo a Písmo – Bible, tedy Kniha je ústředním prvkem chápání božství v židovské tradici. Z toho pak plyne i důležitost písma i v křesťanství a sekulární západní společnosti. Těžko to lze považovat za něco jiného než projev komplexu méněcennosti a urážku svých předků. Ač považuji psaný text za jeden z největších lidských vynálezů nedovolil bych si své předky urážet za to že se mnou tento názor nesdíleli.

Ale, podívejme se čeho se dočkáme když Slovansko-árijské védy otevřeme:

Odpověděl jim Perun Mnohomoudrý,

vězte, ochránci Bran mezihvězdných,

ve Svarze Veliká Assa (válka) začíná…

V Makoši, v Radě, ve Svati i v Rase

nyní veliký boj probíhá,

v něm s CIZOZEMSKÝMI VOJSKY PEKLA

Světlí bohové z Pravi

vstoupili v krutý boj…

Skutečně by mohl být takovýto škvár produktem vyspělé mytopoetické tradice Indoevropanům nepochybně vlastní ? Srovnejme si tento text s jednou pasáží ze severské Vědminy písně:

Slunce se tmí,
v moři zem tone,
do hlubin padají
hořící hvězdy,
plameny celý svět
pohlcují,
sahá žár ohně
k samému nebi.

Rozdíl je naprosto očividný. Zatímco eddická pasáž představuje silné, ač jednoduché, poetické obrazy a má bezchybný rytmus, tak verše védské žádnou krásou nevynikají a jsou natolik nerytmické že se nedají ani pořádně recitovat. Tím se opět ukazuje že védisté slovanskou tradici urážejí když jí přisuzují tak děsivě nekvalitní poesii.

Samozřejmě, někdo by mohl v rámci stavění oslích můstku na podporu védismu tvrdit že bylo celé lidstvo přeprogramováno na jinou estetiku než měli původní Slované, ale to je snad moc přitažené za vlasy i na védisty. Kromě toho většina z nich uznává jako pravou i Velesovu knihu, která je na tom přeci jen o něco umělecky lépe, což opět vyvolává neřešitelný rozpor.

Terminologie

Na závěr bych chtěl vysvětlit několik základních védistických konceptů a představ pro lepší orientaci. Určitě jsem dopustil nějakých nepřesností, proto budu rád za opravy.

Bukvice

Údajné slovanské předkřesťanské písmo, jemuž je připisováno různé stáří, někdy zdroj všech světových písem.

Historie

Podle védistů slovo odvozené z „his tory“ tedy „z Tóry“, další z védistických důkazů manipulace dějin Židy.

Južismus

Slovanská jóga

Prav, Jav, Nav

Horní, střední a dolní svět podle Velesovy knihy.

Severní pól

Hyperborea, podle védistů pozemská pravlast Slovanů. Koncept oblíbený v theosofii i esoterickém fašismu.

Slovansko-árijské védy

Posvátné texty Ynglistů, jimiž byly údajně ovlivněny i indické védy. Podle prakticky všech ostatních falsum. Jejich originál má být zapsán na tabulkách z drahých kovů a přechováván veleknězi Ynglistické církve.

První véd se skládá z Knihy moudrosti Peruna a Ságy o Ynglinzích,3 druhá z Knihy světla a první část Slova Moudrosti Volchva Velimudra. Třetí zahrnuje knihu Ynglismus: dávná víra slovanských a árijských národů a druhou část Slova Moudrosti, čtvrtá Zdroj života a Bílou cestu. Pátá část není kanonickou součástí véd a zahrnuje Potvrzení Knihy světla.

Velesova kniha

Falsum z počátku 20. století obsahující dějiny Slovanů od 10. století př. n. l. Na rozdíl od SA véd oblíbený zdroj i mezi ruskými rodnověrci.

Velká Tartárie

Mocná slovanská říše existující v raném novověku. Ač je v SA védami vlastně v rozporu je idea tohoto státního útvaru oblíbena i mezi védisty.

Yngly

Struktura universa podle SA véd

Ramha

Nejvyšší bůh podle SA véd

1 V tomto kontextu má slovo pravoslaví a starověrectví samozřejmě jen velmi souvislost s křesťanským pravoslavím a starověrectvím. Podobně je to se staroseverským rodinným jménem Yngling.

2 Prostřednictvím „hvězdných bran“, americký film Stargate a z něj odvozené seriály jsou totiž podle védistů inspirované slovansko-árijskými védami.

Sága o Ynglinzích je autentický staroseverský text

Rudozlatá Jitřenka – bohyně Úsvitu

V dávných dobách prvotních Indoevropanů nenesla titul Velké bohyně vládkyně Země, Vod, Luny a Plodnosti, která byla hlavní ženskou postavou mýtů předkřesťanské Evropy a jejíž pozice je nezpochybnitelná i v moderním pohanství. Její místo zaujímala bohyně mnohem bližší pastevecké a válečnické kultuře která jezdíc na zlatém voze vládla úsvitu, ale také dennímu světlu jako takovému a ohni, který je též darem nebes. To z ní činilo opravdu mocnou bohyni, protože světlo a oheň hrály v indoevropské sémantice posvátna prominentní roli.

Její jméno je spojeno se slovním kořenem *h2us/*h2eus „(rudě) zářící, plamen“, který se odráží ve jménech jako Ušas, Éos, Aurora, Ostara, Aušrine, ale také v latinském aurum „zlato“ a českém jitro. Kromě toho jsou však dědičkami prastaré bohyně úsvitu také Afrodíté, Venuše, Brigid a snad také severská Freya a z folklóru známá slovanská Zora.

Indoevropským Jitřenkám se však také podobají velké semitské bohyně starověkého Předního východu jako babylónská Ištar a fénická Aštarta. Ty byly též spojovány s planetou Venuší, silně ovlivnili kult Afrodíté a i jejich jména se podobají jménům indoevropských bohyň úsvitu, etymologická příbuznost je však nepravděpodobná.

Willy Fogany, To A Danseuse

V různých tradicích

Její zářivá skvělost šlehla k nám vstříc,

šíří se víc a zdolává černou moc.

Rudou zář vztyčila dcera nebe

jak obětní sloup natřený pestře.

Tmou jsme propluli na druhý břeh,

zařící Zorou všechno zase je zřít.

Svůdně se usmívá, k blahu nám svítíc,

paní půvabných lící se vzbudila k radostí naší.1

Ušas patrně patřila ve védské Indii k nejvýznamnějším božstvům, v Rgvédu je jí věnováno 21 hymnů, což jí řadí mezi bohy na až osmé místo, ale stále před takové postavy jako je sluneční bůh Súrja a činí ji zdaleka nejdůležitější ženským božstvem. Je mladou bohyní nevýslovné zářící krásy která řídí po obloze zlatý vůz a také je ztotožňována s rudými krávami které byly ukradeny démonem Valou a osvobozeny Indrou, čímž byl počat den. Ušas tedy není pouhou personifikací Jitřenky, ale bohyní dne a světla takového a v hymnech vystupuje jako přemožitelka noci. Často je také ctěna jako dárkyně bohatství.

V blízce příbuzném perském náboženství Ušas odpovídá bohyně Ušā které je zmiňována v Avestě.

Kult bohyně Úsvitu kvetl také v severní Evropě. Starohornoněmecká Ostara a anglosaská Ēostre byla bohyně spojená s počátkem světlé poloviny roku a z jejíhož jména je odvozeno současné anglické označení Velikonoc. Pravděpodobně odpovídá severské Freyje.2

V Irsku byla zase ctěna Brigid, jejíž jméno, přibližně ve významu „vysoko položená/sídlící“ odpovídá brhatí, častému epitetu Ušas. Tato bohyně se narodila za úsvitu, byla krmena mlékem bílé krávy s červenýma ušima a je spojena s ohněm a plameny.

V klasické mytologii se projevil především aspekt vládkyně Úsvitu jako bohyně lásky, který byl oddělen od prosté personifikace jitra jakou je řecká Éós a římská Aurora,3 což jsou však spíše literární postavy bez většího významu v mytologii a natož v kultu. Jméno Afrodíté pravděpodobně znamená „zářící mořskou pěnou“ či „velmi zářící“.

Jméno Venuše vychází pravděpodobně z kořene *wenh₁ „milovat“ a příbuzné sanskrtské vanas „roztomilost, touha“ je přívlastkem Ušas.4 Římanům byla také známa Mater Matura „Matka rána“ spojená s rozením dětí, jejíž svátek byl slaven 11. června za úsvitu.

V Litvě byla jako bohyně Úsvitu a Jitřenka ctěna Aušrinė, služebnice sluneční bohyně Saulė. V Lotyšsku vládla Úsvitu z nejasných důvodů mužská postava jménem Auseklis, i když byla známa i ženská forma zvaná Auseklīte. Není sice doloženo že by měl svůj kult, ale v mytologických písních se jedná o třetí nejzmiňovanější postavu.

Brigid jako válečnice

Společné rysy

O Jitřence se často tvrdí že se rodí každé ráno znovu, což z ní činí bohyni porodu, ale také implikuje že se jedná každý den o novou bytost, na což odkazují hymny mluví ne o Úsvitu, ale o Úsvitech. Tím pádem je také nesmrtelnou a věčně mladou. Jejím otcem je nejvyšší bůh nebes, Ušas je dcerou Djause, Brigid dcerou Dagdy, Afrodíté dcerou Dia či Úrana.

Nelze jí také redukovat na ranní světlo, ale reprezentuje denní světlo takové a je protivnicí Noci.5 Je tak nadřazena samotnému slunci a může vystupovat jako jeho matka, příkladem je Euryfaseia z Homérských hymnů která je matkou Hélia, Seléné i Éós. Stejně jako Slunce je též vše-vidoucí a vše-vědoucí.

Velká roli v její symbolice hrají její „růžové prsty“ známé z Homérských hymnů, jejichž obdobou jsou její „zlaté paže“, „dobré prsty“ či „široká náruč“, vše odkazující na sluneční paprsky směřující na zem. Je oděna do světla nebo do šatů barvy zlata či šafránu, včetně zlatých bot nebo sandálů, a svůdně se usmívá a tančí.

Jitřenka obývá domov ležící na hoře na dalekém východě u Brány nebes, kterou otevírá. V některých podáních na svém zlatém voze taženém bílými koňmi jede před Sluncem, její oře známe i jménem, v Řecku byly nazýváni Lampos a Faetó, ve Skandinávii to byl zase Skinfaxi. Bohyně Úsvitu také zapřahá rudé býky či krávy, které personifikují ranní červánky.

Uvedené atributy představují Jitřenku jako bohyni počátků. Vládne rozbřesku – začínajícímu dni, prvním krokům rituálu a také počátku ročního cyklu – tedy nastolení světlé poloviny roku. Nabízí se tak nejen její spojení s předkřesťanským původem Velikonoc vyplývající z anglického Ēostre – Easter, ale také řeckým jarním zvykem Aiorai, při kterém byly věšeny na vinnou révu obrázky Dionýsa aby se vlnily ve větru.6

Slovanská Zora

Zatím jsem se nezmínil o slovanské Jitřence. Je to způsobeno tím že v akademických zdrojích zpravidla není uznáváno že Slované znali a uctívali bohyni Úsvitu. Ctění Zory „Záře“ je však doloženo v lidové kultuře a lze si jen těžko představit že Slované neznali tuto mocnou bohyni. V Rusku byla známa jako sestra Slunce a Měsíce, dívka nevýslovné krásy s pokrývkou hlavy z rudého hedvábí a zlatou mísou sedící na zlatém trůně. Přebývá na mořském břehu na východě kde stříká na nově zrozené Slunce vodu čímž vznikají červánky, v ranní rose se spatřovali její slzy. Ve folklóru se jí připisuje moc především v záležitostech lásky, léčení a úrody.

Zora však může být také partnerkou Jaruna, jehož hypotetický mýtus byl rekonstruován z chorvatských koled, zvaná Mara.7 Lze tedy předpokládat že Jitřenka se stala ve slovanské tradici partnerkou a zároveň sestrou boha světlé poloviny roku, který také nesl solární rysy. Pravděpodobně se jedná o tutéž postavu jako je hypotetická Lada, Vesna a Devana, ačkoliv nelze vyloučit že bohyně Úsvitu se v různých místech, časech a případech Slovanům projevovalo v různých podobách a pod různým jménem.

1 Védské hymny, přeložil Oldřich Friš, Symposion, 1948, s. 27

2 Samotné jméno Freyja znamená jednoduše „Paní“ a nejedná se tedy o pravé jméno této bohyně, ale o titul.

3 Aurora není vlastně nikým jiným než přejmenovanou Éós.

4 Stejného původu by mělo být také severské slovo Vanir – Vanové

5 Noc však nemusí nutně mít negativní charakter, v Rgvédu jsou Ušas a Rátrí („Noc“) také označovány jako sestry a „dvě nebeské panny“

6 Zvyk byl spojen s mýtem o Erigone, tedy „časně zrozené“.